Třetí planeta smrti - Harrison Harry - Страница 17

„Dej tu ruku pryč,“ řekl Jason tiše, aby to poblíž stojící vojáci neslyšeli. „Půjdu si obléct svůj nejlepší kabátec a vezmu si novou strunu na nástroj, protože jedna z nich je už skoro přetržená.“

„Pojď hned,“ řekl Ahankk hlasitě, nechal ruku, kde byla, a strčil do Jasona.

„Nejdříve zajdeme do mého camachu. Je to hned támhle,“ odpověděl Jason stejně hlasitě. Současně vztáhl ruku a chytil důstojníka za palec. Tenhle hmat je úspěšný kdykoliv a Jasonovy svaly, zocelené dvojnásobnou gravitací, mu dodaly ještě něco navíc, a to něco navíc dávalo důstojníkovi pocit, že mu Jason odtrhává palec. Důstojník se zkroutil bolestí, vzdoroval a nemotorně sahal po meči přes ruku, protože jeho pravici Jason pomalu vyvracel.

„Zabiju tě tímhle nožem, který se ti opírá o pas, jestliže svůj meč vytáhneš,“ prohlásil Jason, držel přitom loutnu pod paží a tiskl kostnatý prst Ahankkovi do žaludku. „Temuchin přikázal, abys mě přivedl, ne abys mě zabil. Bude zuřit, jestliže si to spolu rozdáme. Tak co si vybereš?“

Důstojník ještě chvíli vzdoroval, rty stažené hněvem, pak meč pustil. „Půjdeme nejdřív do tvého camachu, aby ses mohl obléci do něčeho vhodnějšího, než jsou tyhle hadry,“ poručil hlasitě.

Jason mu pustil palec a vykročil, ale pootáčel se, aby měl důstojníka na očích. Ten kráčel vedle něho celkem klidně, třel si poraněný palec, ale z pohledu, který na Jasona vrhal, sálala nenávist. Jason pokrčil rameny a pokračoval v chůzi. Udělal si z něho nepřítele, to jistě, ale bylo nutné, aby vešel do stanu první.

Putování s Shaninem a jeho kmenem bylo vyčerpávající, ale bez zvláštních příhod. Ze strany příbuzných zabitého už nedošlo k žádným nepříjemnostem. Jason měl za svůj dřívější pobyt dost času, aby se pocvičil v žonglérském umění a odpozoroval zvyky a chování nomádů. Dojeli do Temuchinova tábora a usadili se tam přes týden.

Tábor nebylo zrovna vhodné označení, protože nomádi byli na míle rozptýleni podél znečištěného proudu plného odpadků, kterému říkali řeka, a to byl zřejmě největší tok v celé zemi. Protože zvířata musela zápasit o skrovnou potravu, každý kmen potřeboval velký kus území. Uprostřed všech těchto osad byl čistě vojenský tábor, ale Jason se ještě nedostal do jeho blízkostí. Ani s tím nepospíchal. Stačilo mu pozorovat a vštěpovat si do paměti vše z okolí, aby získal dostatečnou jistotu, že pronikne do srdce nepřítele. Temuchin ho totiž už jednou viděl, tváří v tvář, a dělal dojem člověka, který má dobrou pamě. Jason měl nyní tmavší ple a už dříve použil prostředek podporující vzrůst vousů, aby urychlil růst silných a temných knírů, které mu nyní padaly na bradu po obou stranách úst. Kromě toho mu Teca voperoval vložky, které mu změnily tvar nosu. Doufal, že to bude stačit. Nicméně by byl rád věděl, jak se o něm náčelník dozvěděl a co o něm slyšel.

„Vstávat, probuďte se!“ vykřikl a odhodil chlopeň camachu. „Půjdu před velkého Temuchina a podle toho se musím ustrojit.“ Meta a Grif pohlédli chladně na Jasona a důstojníka, který šel za ním, a ani se nenamáhali pohnout.

„Předstírejte úžas,“ dodal Jason pyrransky. „Pobíhejte kolem a tvařte se, že to na vás udělalo dojem, nabídněte tomuhle elegantnímu dacanovi něco k pití a taky k jídlu. Snažte se, aby si mě nevšímal.“

Ahankk se napil, ale nespouštěl z Jasona oči.

„Na,“ řekl Jason a podal loutnu Grifovi, „natáhni na ten krám novou strunu, nebo dělej, jako že ji vyměňuješ, když nebudeš moct nějakou najít. A neště se, když do tebe strčím. Je to součást naší hry.“

Grif se kabonil a bručel, ale jinak se choval dost poslušně, když do něho Jason strčil, aby se věnoval loutně. Jason si svlékl kazajku, vetřel si čerstvý tuk do obličeje a navíc ještě trochu do vlasů, pak otevřel skříňku. Sáhl dovnitř a vytáhl svou lepší kazajku a zároveň ukryl do dlaně malý předmět.

„A teď poslouchejte,“ řekl pyrransky. „Ženou mě k Temuchinovi a nemůžu se tomu vyhnout. Vzal jsem si jeden dentifon a další dva jsem nechal tady nahoře. Nasaďte si je, hned jak vypadnu. Udržujte spojení a zůstaňte ostražití. Nevím, jak se ten interview vyvine, ale kdyby se stalo něco nepříjemného, chci, abychom byli neustále v kontaktu. Možná že budeme muset rychle jednat. Držte se této tlupy a nezoufejte. My na ně vyzrajeme.“

Když si natáhl kazajku, zaječel na ně v dorozumívacím jazyce: „Podej mi loutnu — a dělej! Jestli tady uděláte nějaký binec, nebo jestli se tu něco semele, když budu pryč, oba vás zmlátím.“ A důstojně odkráčel.

Jeli ve volném útvaru a možná že to byla jenom náhoda, že Jason měl ze všech stran kolem sebe vojáky. Možná. Co o něm Temuchin slyšel a proč ho chce vidět? Takové úvahy byly zbytečné, a tak se pokusil nemeditovat na jejich téma a pozorovat okolí, ale v myšlenkách se k nim neustále vracel.

Odpolední slunce se sneslo nízko za camachy, když se přiblížili k vojenskému táboru. Stáda již zmizela a stany teď stály v uspořádaných řadách. Na všech stranách byly oddíly vojáků. Středem vedla široká ulice, na jejímž konci stál veliký černý camach střežený řadou kopiníků. Jason nepotřeboval žádný plánek, aby zjistil, čí ten stan je. Sklouzl ze svého moropa, zastrčil loutnu pod paži a kráčel za důstojníkem hrdě, nikoliv však nadutě. Ahankk se postavil před Jasona, aby ho ohlásil, a jakmile se odvrátil, Jason si vstrčil dentifon do úst a posunul ho jazykem na správné místo, tedy na horní zadní stoličku — zapnutí nastane automaticky při styku se slinami. „Zkouška, zkouška, jak mě slyšíte?“ zašeptal. Tento mikrominiaturizovaný přístroj měl automatické řízení hlasitosti a mohl vysílat cokoliv — od šepotu až po křik.

„Hlasitě a jasně,“ zašuměl mu do ucha Metin hlas, který nemohl slyšet nikdo jiný než on. Výstup ve formě mechanické vibrace vede do zubu, odtud do lebky a přes kost do ucha.

„Předstup!“ vykřikl Ahankk a surově vyrušil Jasona z jeho radiofonního spojení tím, že ho popadl za paži. Jason mu nevěnoval pozornost, vyškubl se a kráčel sám k muži, který seděl na židli s vysokým opěradlem. Temuchin měl v té chvíli otočenou hlavu, mluvil se svými dvěma důstojníky, a to bylo štěstí, protože Jason nedokázal nedat najevo překvapení, když zjistil, z čeho trůn sestává: z traktorové sedačky, podepřené a opřené o bezzákluzné pušky, které byly svázány dohromady koženými provazci, z nichž na některých byly ještě černé částečky zachovalého masa. Temuchin, zabíječ vetřelců — a zde byl důkaz.

Temuchin se otočil, když Jason přišel až k němu, a upřeně se na něho zahleděl chladným, bezvýrazným pohledem. Jason se uklonil, spíš aby unikl těm zrakům než z pokory. Pozná ho Temuchin? Náhle mu připadaly výztuhy v nose a splývající kníry velice nedostatečným přestrojením. Měl vymyslet něco lepšího. Temuchin už jednou takhle blízko něho stál. Určitě ho pozná. Jason se pomalu napřímil a zjistil, že na něho Temuchin stále upřeně hledí, ale nic neříká.

Jason měl pocit, že by měl stát mlčky a čekat, až promluví vládce. Ale nemýlil se? To by udělal jako Jason — upírat pohled na svůj protějšek tak dlouho, až odvrátí zrak, a získat tak nad ním převahu. Donutit ho, aby sklopil oči. Ale tohle se určitě od potulného žongléra nečekalo! Musí předstírat trochu neklidu, i když vnitřně nic takového necítí.

„Poslal jsi pro mne, velký Temuchine. Je to pro mne velká čest.“ Znovu se uklonil. „Budeš chtít, abych ti zpíval?“

„Ne,“ řekl Temuchin chladně. Jason si dovolil pozvednout obočí v mírném úžasu.

„Nechceš slyšet žádnou píseň? Co tedy bude chtít vůdce mužů od potulného chudáka?“

Temuchin ho přejel ledovým pohledem. Jason si říkal, nakolik to myslí vážně a nakolik chce udělat na místní dojem.

„Informace,“ pronesl Temuchin v okamžiku, když se dentifon

uvnitř Jasonových úst rozezněl Medným hlasem. „Jasone, malér. Ozbrojení chlápci vás vyzývají, abychom vyšli ven, jinak že nás zabijí.“

„Žonglér má za povinnost hovořit a poučovat. Co bys chtěl vědět?“ A zašeptal: „Jen ne pistole! Rozdejte si to nimi seženu pomoc!“