Druha planeta smrti - Harrison Harry - Страница 5

„Nám oběma jste přivodil záhubu,” řekl Mikah — obličej měl stažený a pobledlý, ale hlas vyrovnaný.

„To není zcela přesné,” odporoval Jason. „Záhubu jsem přivodil řízenému skoku, takže se k jiné hvězdě nedostaneme. Náš pohon je v pořádku, a proto můžeme přistát na některé z těchto planet — sám jste viděl, že nejméně jedna z nich je obývatelná.”

„A tam nechám skokový pohon opravit a budu pokračovat v cestě na Cassylii. Nepolepšil jste si.”

„Možná,” odpověděl Jason tak lhostejným tónem, jakého byl jen schopen, i když na pokračování cesty neměl nejmenší zájem, nech si Mikah Samon myslel cokoli.

Ten však dospěl ke stejnému závěru. „Položte ruku znovu na opěrku sedadla,” poručil a opět úchylku zamkl. Zaklopýtal, když kosmický pohon naskočil a loď změnila směr. „Co to je?” polekal se.

„Nouzové řízení. Palubní počítač pochopil, že se stalo něco nenormálního, a převzal řízení. Můžete ho vyřadit z činnosti tím, že přepnete na ruční řízení. Ale zatím se neznepokojujte, loď se svými senzory a údaji v paměti to dokáže líp než kdokoli z nás. Vyhledá planetu, o kterou nám jde, vypočte kurs a dopraví nás tam co nejekonomičtěji, pokud jde o čas a palivo. Až se dostaneme do atmosféry, můžete řízení převzít a poohlédnout se po nějakém místě, kam přistát.”

„Teď už nevěřím ani jedinému slovu, které vyslovíte,” prohlásil Mikah ponuře. „Řízení převezmu hned a zapnu vysílání v tísňovém pásmu. Někdo nás uslyší.”

Když vykročil, loď sebou znovu trhla a všechna světla zhasla. V nastalé tmě bylo vidět, jak uvnitř řídicího panelu bleskají plamínky. Pak zasyčela pěna a plamínky zmizely. Za slabého cvaknutí se rozsvítilo nouzové osvětlení.

„Neměl jsem použít knihu od Ramona Lulla,” usoudil Jason. „Loď ji nemůže strávit, jak jsem ji nemohl strávit já.”

„Jste neuctivý a rouháte se,” pronesl Mikah se sevřenými zuby a zamířil k řídicímu panelu. „Pokoušíte se nás oba zabít. Nemáte žádnou úctu ke svému ani k mému životu. Jste člověk, který si zaslouží nejvyšší trest, jaký zákon umožňuje uložit.”

„Jsem hráč,” zasmál se Jason, „a vůbec ne tak špatný, jak si myslíte. Riskuji — ale jen když je riziko úměrné. Vy jste mě vezl vstříc jisté smrti. Nejhorší, co může vyplynout z toho, že jsem zlikvidoval řídící panel, je tentýž osud. Proto jsem riskoval. U vás je samozřejmě rizikový faktor větší, ale to jsem bohužel nebral do úvahy. Koneckonců, do této situace jsme se dostali vaším přičiněním. Nesete jen důsledky svého počínání, a mně kvůli nim nenadávejte.”

„Máte naprostou pravdu,” uznal tichým hlasem Mikah. „Měl jsem být ostražitější. Teď mi laskavě řekněte, co mám udělat, abych zachránil oba naše životy. Žádný z řídicích prvků nefunguje.”

„Žádný? Zkusil jste nouzové zrychlení? Ten velký červený spínač pod ochranným krytem?”

„Zkusil. Ani ten nefunguje.”

Jason se na sedadle zhroutil. A chvíli trvalo, než promluvil. „Vezměte si, Mikahu, některou z vašich knížek na čtení,” řekl konečně. „Hledejte útěchu ve své filozofii. Nemůžeme nic dělat. Ted všechno závisí na počítači a na tom, co z elektroniky zůstalo.”

„Nemůžeme si pomoci — nemůžeme něco opravit?”

„Jste lodní technik? Já ne. Pravděpodobně bychom nadělali víc škody než užitku.”

Trvalo dva dny lodního času, než se po velice nevyrovnaném letu dostali k jedné planetě. Atmosféru clonil mračný opar. Přiblížili se z noční strany, a nic určitého nebylo vidět. Ani světla ne.

„Kdyby tam byla města, viděli bychom jejich světla — je to tak?” zeptal se Mikah.

„Nemuseli bychom. Mohou tam být bouře. Města mohou být zastřešená. Nebo je na této polokouli jenom oceán.”

„Nebo to může být tak, že tam nežijí žádní lidé,” dodal Mikah. „I když nás loď snese dolů bezpečně, co na tom bude záležet? Na této ztracené planetě na konci vesmíru strávíme zbytek života.”

„Nebuďte takový nadšený optimista,” řekl Jason. „Co kdybyste mi ty náramky sundal, dokud ještě letíme? Přistání bude pravděpodobně tvrdé, a já bych chtěl mít určitou šanci.”

Mikah se na něho zamračil. „Dáte mi čestné slovo, že se během přistání nepokusíte o útěk?”

„Ne. A kdybych vám ho dal, věřil byste mi? Jestliže mě rozvážete, bude to vaše riziko. Žádný z nás si nemysleme nic jiného.”

„Musím splnit svou povinnost,” přesvědčoval se Mikah nahlas. A Jason zůstal k sedadlu připoután.

Zabořili se do atmosféry a tiché sténání, narážející na trup, se brzy vystupňovalo na pronikavé skučení. Náhle přestal fungovat pohon a loď se dostala do volného pádu. Třením o vzduch se povrch trupu rozžhavil doběla a navzdory úsilí chladicího systému, teplota v interiéru rychle stoupala.

„Co se děje?” zeptal se Mikah. „Vy se v těch věcech vyznáte. Jsme vyřízeni — čeká nás havárie?”

„Možná. Mohou to být jenom dvě věci. Buď selhaly všechny funkční prvky — a v tomto případě nás to roztrousí po kousíčkách po celé planetě — nebo se počítač šetří na poslední bravurní kousek. Doufám v tu druhou možnost. Dneska se stavějí chytré počítače, schopné řešit všechny problémy. Trup a motory jsou v dobrém stavu, ale některé řídicí prvky nefungují, nebo nefungují spolehlivě. V situaci, v jaké jsme se ocitli, by dobrý pilot nechal loď klesnout co nejníž po co možná nejdelší dráze, než by zapnul brzdění. Pak by motor zatížil na plný výkon — třináct gé nebo víc podle toho, co by si myslel, že pasažéři na lehátkách vydrží. Trup by dostal pořádně zabrat, ale co na tom? Řídicí prvky by se použily jen po nejkratší dobu nejjednodušším způsobem.”

„Myslíte si, že právě toto se děje?” zeptal se Mikah, když se připravoval k ulehnutí na antigravitační lehátko.

„Doufám, že se to děje. A než se odeberete na lože, nehodláte mi odemknout náramky? Přistání nemusí být zrovna komfortní a třeba se budem potřebovat honem dostat jinam.”

Mikah uvažoval, pak vytáhl pistoli. „Pustím vás, ale jestli se o něco pokusíte, budu střílet. Jakmile přistaneme, opět vás spoutám.”

„Díky za ty dary,” poznamenal Jason, když měl ruce volné a třel si zápěstí.

Prudká decelerace na ně dolehla náhle, ždímala jim vzduch z plic v neovladatelných, trhavých vydechnutích, stlačovala je hlouběji do poddajných lehátek. Mikah měl pistoli přitisknutou k hrudi tak silně, že ji nemohl nadzvednout. Nemusel ji však zvedat — Jason se nemohl postavit, ani pohnout. Potácel se na hranici bezvědomí, viděl jen útržkovitě přes černou a červenou mlhu.

Tíživý tlak ustal tak rychle, jak se dostavil.

Dosud padali. Ze zádě se ozvalo zasténání motorů — ty však už nenaskočily. Oba muži se ani nehýbali, jen po neměřitelnou délku času, kdy loď padala, na sebe upřeně hleděli.

Než loď dopadla, stočila se, takže narazila pod úhlem. Pro Jasona měl konec podobu pohlcující vlny zahřmění, otřesu a bolesti. Náhlý náraz ho přitlačil ke svírajícím popruhům, které vlivem setrvačnosti jeho těla praskly, a vrhl ho napříč pilotní kabinou. Jeho poslední myšlenka platila varování, že si musí chránit hlavu. Pozvedl před sebe ruce, když narazil na stěnu.

Existuje chlad, který je tak pronikavý, že se neměří teploměrem, ale bolestí. Chlad, který se zařezává do masa, než otupí a zabije.

Jasona probral z bezvědomí zvuk jeho vlastního hlasu, chraptivě vzlykajícího. Ten chlad byl tak všezahrnující, že vyplňoval vesmír. A pochází z mrazivé vody, uvědomoval si, když vykašlával vodu z ústa nosu. Něco ho svíralo, a musel vynaložit značnou námahu, než si uvědomil, že je to Mikahova ruka. Mikah plaval a držel Jasonovi obličej nad vodou. Zmenšující se tvar ve vodě, ve tmě dost neurčitý, nemohl být nic jiného než jejich loď, z níž při pohřbívání unikaly bubliny a ozývalo se sténání kovu. Chladná voda již nepůsobila bolest, a Jason se pokoušel odpočívat, když ucítil pod nohama něco pevného.

„Stoupni si, sakra, a jdi,” vydechl Mikah chraptivě. „Neunesu…neunesu tě…sám tě neunesu…”