Druha planeta smrti - Harrison Harry - Страница 41

„Teď nastává krušná fáze,” řekl Jason, když obtočil jednu paži kolem ramen Ijale a přesunul většinu své váhy na druhou paži, zaháknutou kolem krku Mikahovi. Sám jít nemohl, museli ho nést a na palubu vytáhnout.

„Meto, zůstaň ve dveřích a toho starého jestřába pevně drž. Buď připravena na všechno, protože něco takového, jako je loajalita, tady neexistuje, a jestli budou muset zabít Hertuga, aby tě dostali, nebudou ani na okamžik váhat.”

„To je logické,” uznala Meta, „vždy je válečný stav.”

„Jo, myslím, že Pyrran by to tak chápal. Buď připravena. Já zahřeju motory, a až budeme připraveni ke startu, zapnu sirénu. Necháš Hertuga Hertugem, zavřeš uzávěr a co nejrychleji přiběhneš k řídicímu pultu — já bych start asi nezvládl. Rozumíš?”

„Dokonale. Běž — ztrácíš čas.”

Jason bezvládně klesl na sedadlo pro druhého pilota a provedl celou přípravnou fázi pro start, jak nejrychleji mohl. Právě se natahoval, aby stiskl spouštěč sirény, když se ozval dunivý náraz a celá loď se otřásla — a v té ochromující sekundě se málem převrhla. Pak se však pomalu vyrovnala, a Jason vyhlásil poplach. Ještě než siréna dozněla, Meta seděla v sedadle pro prvního pilota a malá raketa se vznesla k obloze.

„Jsou rozvinutější, než jsem si myslela, že na tak primitivním světě budou,” poznamenala, když první fáze akcelerování skončila. „V jedné budově měli takový velký, nevzhledný stroj, z něhož se najednou zakouřilo a vylétl balvan, který nám urazil větší část ocasního křídla na levoboku. Zlikvidovala jsem ho, ale ten, kterému říkáš Hertug, utekl.”

„V určitých směrech jsou dost rozvinutí,” potvrdil Jason. Cítil se příliš slabý, než aby přiznal, že je málem porazil jeho vlastní vynález.

Díky obratnému pilotování Mety lehce vklouzli do otevřeného doku v pyrranské kosmické lodi, která kroužila na orbitě kousek nad atmosférou. Ve stavu beztíže se Jasonovi natolik ulevilo od bolesti, že se mohl postarat o to, aby Ijale, s očima doširoka otevřenýma hrůzou, byla k antiakceleračnímu lehátku dobře připoutána, než se zhroutil sám. Pak plul vzduchem ke své kóji, a než k ní dorazil, omdlel s blaženým úsměvem na rtech společnost posedlá otrokářstvím se zdála být už hodně daleko.

Když se probral, bolesti a znepokojující pocity z největší části ustoupily, stejně tak horečka — a i když byl dosud značně zesláblý, přitahováním se dostal chodbou do řídicí kabiny. Meta právě počítala kurs na počítači.

„Mám hlad!” zakrákal Jason a chytil se za hrdlo. „Moje tkáně se vyčerpaly tím, jak se opravovaly, a já zmírám hladem.”

Meta mu beze slova podala vymačkávací tubu s obědem, a podala ji gestem, které prozrazovalo, že má na něco vztek. Když přiložil tubu k ústům, povšiml si, že na opačném konci kabiny se krčí Ijale — alespoň se snažila krčit, jak jí to stav beztíže jen dovoloval.

„Bože, to byla lahoda!” prohlásil Jason až zbytečně hlasitě a s předstíranou žoviálností. „Meto, ty letí s lodí sama?”

„Samozřejmě že sama.” Vyslovila to tak, jako by říkala: To je ale pitomá otázka. „Loď mi vzít dovolili, ale nikoho dalšího, kdo by letěl se mnou, nemohli postrádat.”

„Jak jsi mě našla?” zeptal se ve snaze zjistit, jakým směrem by měl vést rozhovor, aby roztála.

„To není těžké si domyslet. Operátor na kosmodromu si zapamatoval, jaké znaky měla kosmická loď, v níž jsi odletěl, a když je později popsal, Kerk poznal, že jsou cassylijské. Zaletěla jsem na Cassylii a pátrala — tam loď identifikovali, ale neměli záznam, že se vrátila. Pak jsem se vydala po zpátečním kursu k Pyrru a zjistila, že v dostatečné blízkostí dráhy jsou jen tři planety, kam by se loď během skoku prostorem mohla uchýlit. Dvě z nich jsou centrálně organizované, disponují moderními kosmodromy a letovými kontrolami a na těch by věděli, jestli loď, kterou jsem hledala, přistála, nebo dokonce ztroskotala. Nic takového. Loď tedy musela přistát na třetí planetě, té, kterou jsme právě nechali za zády. Jakmile jsem vletěla do atmosféry, zachytila jsem tísňový signál a snesla se dolů tak rychle, jak to jen bylo možné. — Co hodláš udělat s tou ženskou?”

Otázku vyslovila tónem, který spaloval mrazem. Ijale se přikrčila ještě víc, a i když z rozhovoru nerozuměla ani slovu, strach ji přímo ochromil.

„O tom jsem vlastně ještě nepřemýšlel…”

„V tvém životě, Jasone, je místo jen pro jednu ženu. Pro mě. Každého, koho napadne něco jiného, zabiju.”

Nepochybně to myslela doopravdy — a měla-li Ijale zůstat naživu, musí se co nejrychleji ta smrtelná hrozba žárlivé pyrranské ženy neutralizovat. Jason horečně uvažoval.

„Přistaneme na nejbližší civilizované planetě a vysadíme ji tam. Mám dost peněz, abych jí založil v bance účet, který jí vystačí na léta. A učiním opatření, aby jí čas od času vypláceli jen určitou částku, takže bez ohledu na to, kdo ji o co připraví, bude mít vždycky dost. Nehodlám se o její osud strachovat jestliže dokázala žít v tlupě hledačů krenoj, dokáže existovat v osídleném světě kdekoli.”

Už slyšel ty námitky, které Ijale vznese, až jí tu novinu oznámí, ale bylo to pro její dobro.

„Postarám se o ni a povedu ji cestami pravosti,” ozval se od dveří známý hlas. Ve dveřích stál Mikah, plnovous měl zcuchaný, oči rozzářené a přidržoval se rámu.

„To je báječný nápad!” souhlasil nadšeně Jason. Obrátil se k Ijale a promluvil na ni jejím jazykem. „Slyšelas? Mikah tě vezme s sebou domů a postará se o tebe. Já zařídím, aby ti dali nějaké peníze na vše, co budeš potřebovat — Mikah ti o penězích všecko vysvětlí. Chci, abys mu pečlivě naslouchala, zapamatovala si přesně, co řekne, a pak udělala naprostý opak. Musíš mi slíbit, že se tím pravidlem budeš řídit a že nikdy svoje slovo neporuší. Tak se možná dopustí některých přehmatů a někdy se zmýlí, ale ve všech dalších případech se ti povede báječně.”

„Nemohu tě opustit! Vezmi mě s sebou — budu navždy tvou otrokyní,” řekla naříkavě.

„Co to povídá?” utrhla se Meta, která něco ze smyslu pochopila.

„Ty jsi zlo, Jasone,” prohlásil Mikah, zanotoval tak znovu obehranou písničku. „Ona tě poslechne, to vím, a bez ohledu na to, jak velké úsilí vyvinu, vždycky to udělá tak, jak říkáš ty.”

„V to upřímně doufám,” potvrdil vehementně Jason. „S tou tvou specifickou antilogikou se člověk musí narodit, aby v ní našel potěšení. My všichni ostatní se raději pod nárazy existence trochu ohneme a vymůžeme si o něco víc potěšení z fyzického života kolem nás.”

„Zlo, jak říkám, ale trestu neunikneš!” Zpoza dveřního rámu se vynořila Mikahova ruka svírající pistoli — Mikah našel pistoli někde v podpalubí. „Přebírám na této lodi velení. Zajisti obě ženy, aby nezpůsobily žádné potíže, a pak pokračuj v letu na Cassylii, kde budeš postaven před soud.”

Meta byla k Mikahovi otočena zády, seděla na sedadle u řídicího pultu, dobrých pět metrů od něho, a v rukou měla plno navigačních poznámek. Zvolna zvedla hlavu, pohlédla na Jasona a po tváři se jí mihl úsměv.

„Říkals, že si nepřeješ, abych ho zabila.”

„Dosud si nepřeju, abys ho zabila, ale taky nemám v úmyslu letět na Cassylii.” Oplatil jí úsměv a odvrátil se.

Ulehčeně si oddechl, a za jeho zády se náhle ozval zvuk spěchajících kroků. Nezazněl ani jeden výstřel, jen chraptivý výkřik, žuchnutí a pronikavý praskot, které mu prozradily, že Mikah ve své poslední debatě neuspěl.