Druha planeta smrti - Harrison Harry - Страница 32

První strážný klesl k zemi, když ho Jason udeřil naplocho mečem po hlavě, a druhý upustil meč, když ho hrot Jasonova meče zasáhl do ramena. Pyrranský výcvik mu nyní dobře posloužil. Dokázal se pohybovat a zabíjet rychleji než kterýkoli Appsalan. To také prokázal, když proběhl kolem rohu ve směru, kde tušil východ, a téměř vrazil do Benn’ta, svého dřívějšího strážce.

„Díky za to, žes mě sem přivedl — neměl jsem svých starostí dost,” zvolal a srazil Benn’tovi meč stranou. „Třebaže placený zrádce není v Appsale ničím výjimečným, nebylo od tebe hezké, že jsi zabil jednoho z vlastních lidí.” Švihl mečem a rozal Benn’tovi hrdlo tak, že mu téměř usekl hlavu. Meč byl těžký a obtížně se s ním zacházelo, ale jakmile se dal do pohybu, proal vše, co mu stálo v cestě.

Znovu se rozběhl a energicky zaútočil na stráže v přední chodbě. Jeho jedinou výhodou bylo, že měl moment překvapení opět na své straně, a proto se pohyboval tak rychle, jak jen to dokázal. Kdyby proti němu své síly spojili, zajali by ho a zabili, ale byla pozdní noc a znudění strážní ze všeho nejméně očekávali zběsilý útok zezadu. Jeden klesl k zemi, další se odpotácel s rozdrceným ramenem, z něhož prýštila krev — a Jason se celou svou vahou pověsil na otočnou páku, kterou se otevíral vchod. Koutkem oka zahlédl, že z hlavního vchodu do sněmovní místnosti se vynořil jeden z maskovaných Mastreguloj.

„Zhyň,” pronikavě vykřikl a vrhl skleněnou kouli na Jasona. „Díky,” stačil odpovědět Jason, když volnou rukou zachytil kouli ve vzduchu. Zastrčil ji do kapsy a otevřel dveře.

Když sbíhal po kluzkých schodech a skákal do nejbližšího člunu, Mastreguloj teprve organizovali pronásledování.

Člun byl příliš velký, než aby ho mohl sám vesly spolehlivě ovládat, ale kotevní lano přesekl a veslem listového tvaru se odstrčil. Do kanálu zasahoval nevýrazný odliv a Jason se jím nechal vést, když zaklesl vesla do havlenek a energicky se do nich opřel.

Na schodech se objevily postavy, zazněly výkřiky a zaplápolaly pochodně — pak se snesl poryv větru s vločkami mokrého sněhu a vše zmizelo z dohledu. Jason vesloval a mířil do temnoty, jen se pro sebe usmíval.

Vesloval, dokud ho tělesný pohyb nezahřál, pak se nechal unášet proudem. Člun narážel ve tmě na neviditelné překážky, pak se otočil dokola v místě, kde ústil jiný kanál. Jason se energicky opřel do vesel a zamířil do něho.

Prodíral se bludištěm jen neurčitě viditelných kanálů mezi nízkými ostrůvky a zdmi připomínajícími útesy. Když nabyl přesvědčení, že své pronásledovatele zmátl, zamířil k nejbližšímu pobřeží, kde mohl s člunem přistát. Člun se zastavil a Jason z něho vyskočil, zabořil se po kotníky do mokrého písku a vytáhl člun na břeh tak daleko, jak jen dokázal.

Až už s člunem nemohl pohnout, opět do něho vskočil. Skleněnou kouli položil na dno tak daleko od sebe, aby ji nechtěně nerozbil, a posadil se, aby se dočkal rozbřesku. Byl promrzlý a chvěl se, a než první nesmělé světlo dne proniklo sprškami mokrého sněhu, jeho nálada klesla pod bod mrazu.

Z temnoty se zvolna vylouply šedivé tvary — několik malých člunů vytažených nedaleko něho na břeh a přivázaných řetězy ke kůlům a o něco dále malá, přikrčená stavení. Z jedné z těch chatrčí se vynořil nějaký člověk, ale jakmile zahlédl Jasona a jeho loď, vyjekl a zmizel z dohledu. Z chatrče se ozvaly známky neklidu, a Jason vystoupil z člunu na břeh a několikrát švihl mečem ve vzduchu, aby si protáhl svaly.

K pobřeží, kde stál, se k němu váhavě přiblížilo šest mužů, v rukou drželi palice a vesla, ale chvěli se strachem.

„Odejdi, nechej nás na pokoji,” začal jejich vůdce a vztyčil ukazováček a malíček, aby odvrátil zlo. „Nasedni do své páchnoucí lodě, Mastregulo, a opus náš břeh. Jsme jenom chudí rybáři…”

„Necítím k vám nic jiného než sympatie,” přerušil ho Jason a opřel se o meč. „A k Mastreguloj nechovám víc lásky než vy.”

„Ale tvůj člun — je na něm znak,” ukázal vůdce na velice nevzhlednou ukázku řezbářské práce na přídi.

„Ten jsem jim ukradl.”

Rybáři zasténali a zavrávorali, dva poodběhli a další dva klesli na kolena, aby se pomodlili. Jeden hodil na Jasona palici v nesmělém pokusu o útok, ale Jason ji snadno mečem odrazil.

„Jsme ztraceni,” bědoval vůdce. „Mastreguloj se sem přihrnou, spatří ten zlověstný člun, vrhnou se na nás a všechny nás pozabíjejí. Vezmi člun a okamžitě odjeď!”

„Na tom, co říkáš, něco je,” uznal Jason. Člun představoval značnou nevýhodu. Sám ho ovládal jen stěží a byl příliš nápadný, než aby v něm mohl bez povšimnutí plout. Vzal z člunu skleněnou kouli, aniž spustil z rybářů oči, pak se opřel ramenem do člunu a odtlačil ho do větší hloubky, kde ho zachytil proud a brzy odnesl z dohledu.

„Ten problém je vyřešen,” řekl. „A teď se potřebuju dostat zpátky do sídla Perssonoj. Kdo z vás mě tam zaveze?”

Rybáři se začali vytrácet, a Jason se postavil před jejich vůdce, dřív než mohl odejít i ten. „No, co na to říkáš ty?”

„Asi bych to nenašel,” odpověděl vůdce a jeho větrem ošlehaná pokožka zbledla. „Mlha, hodně sněží, nikdy jsem tam nejel…”

„Ale jdi. Dobře ti zaplatím, jakmile se tam dostaneme. Řekni, kolik chceš.”

Rybář se krátce, nepřirozeně zasmál a pokusil se poodstoupit.

„Chápu, co máš na mysli,” přikývl Jason, když mu mečem přehradil cestu. „Věřit někomu je něco, co tady moc neznamená.”

Zamyšleně pohlédl na meč a poprvé si povšiml, že nerovnosti na jílci jsou způsobeny vzácnými kameny, zasazenými v ozdobném vzoru. Ukázal na ně. „Uděláme to takhle. Dostaneš zálohu, jestli mi dáš nůž, kterým se ty kameny dají vyloupnout. Předem ti dám ten červený, co vypadá jako rubín — pak ten zelený, až se dostaneme na místo.”

Po menším dohadování a po přídavku dalšího červeného drahokamu chamtivost nad strachem zvítězila — jako obvykle — a rybář vytlačil malý, nedbale stlučený člun na vodu kanálu. Vesloval, zatímco Jason vyléval z člunu vodu, a tak pluli klikatou cestou bočními kanály. Pod pláštíkem poletujícího mokrého sněhu a mlhy a díky tomu, že se rybáři důvěrná znalost spleti kanálů vrátila, dostali se nepozorovaně k nějakým odroleným kamenným schodům, které vedly k holým vratům.

Rybář přísahal, že je to vchod do tvrze Perssonoj. Jason si na místní zvyky natolik navykl, že ho okamžitě napadlo, že by to mohlo být něco naprosto jiného, dokonce vchod k Mastreguloj, odkud před chvílí utekl, a stál jednou nohou v člunu, dokud se neobjevil strážný se znakem vycházejícího slunce, typickým pro Perssonoj, na svém hábitu.

Rybář s ohromeným výrazem úžasu obdržel doplatek a za nezřetelného mumlání vesloval rychle pryč. Na scénu se dostavil další strážný, Jasonovi odebrali meč a spěšně ho předvedli do Hertugova přijímacího sálu.

„Zrádče!” vykřikl Hertug bez jakýchkoli formalit. „Spikl ses proti mně, zabil moje lidi a uprchl, ale teď tě mám a…”

„Nech toho!” ohradil se podrážděně Jason a setřásl ze sebe strážné, kteří ho drželi za ramena. „Vrátil jsem se dobrovolně a to by mělo něco znamenat — i v Appsale. Unesli mě Mastreguloj za pomoci zrádce z tvých stráží…”

„Jak se jmenuje?!”

„Benn’t, ale už není mezi námi — o to jsem se postaral sám. Tvůj věrný kapitán tě prodal konkurenci. Ti chtěli, abych pro ně pracoval, ale odmítl jsem. Nenabyl jsem o jejich organizaci valné mínění a dal jsem jim sbohem, dřív než se dostali k tomu, aby mi učinili nabídku. Ale přinesl jsem s sebou jeden vzorek.” Vytáhl skleněnou kouli s kyselinou — a stráže s výkřikem poodstoupily. Dokonce Hertug zbledl.

„Spalující voda!” vydechl.

„Správně. A jakmile seženu trochu olova, stane se z ní součást mokré článkové baterie, jejímž vynalézáním jsem se již pilně zabýval. Jsem zhnusen, Hertugu — nemám rád, když jsem terčem únosů a buzerace. V Appsale se mi hnusí všechno, a do budoucna mám jiné plány. Řekni strážným, a odejdou, a já ti o nich povím.”