Druha planeta smrti - Harrison Harry - Страница 30

„A taky drahokamy — čím bohatěji bude vypadat tím lépe. Lidé nebudou platit za provozování posvátných ručních varhan, pokud nebudou vypadat působivě.”

S pocitem vrcholného uspokojení naslouchal praskání jisker. V místním kódu mohou znamenat HAH, ale pro obyvatele jiného světa to bude SOS. A každá kosmická loď se slušným přijímačem, která poletí atmosférou této planety, musí širokospektré radiové vlny z jisker zachytit. Třeba právě teď někdo vzkaz zachytil, otáčí smyčkou směrového hledáčku a navádí loď na směr signálu. Kdyby tak měl přijímač, uslyšel by jejich odpověď, ale na tom nijak nezáleží, protože zanedlouho by uslyšel hřmění trysek, jak by se loď snášela k Appsale…

Nic takového se nestalo. První SOS vyslal již před dvanácti hodinami a teď musel, ač nerad, uznat, že záchrana nebude okamžitá. Teď udělá nejlíp, když se zařídí co nejpohodlněji a bude čekat, než nějaká loď přiletí. Možnost, že se k této zapadlé planetě nemusí žádná loď přiblížit do konce jeho života, si nepřipouštěl.

„Tvoje požadavky jsem zvážil,” ozval se Hertug, když odtrhl oči od jiskrové vysílačky. „Mohl bys mít vlastní malý byt, možná otroka nebo dva, dostatek jídla ke spokojenosti a na svaté dny víno a pivo…”

„Nic ostřejšího?”

„Nic ostřejšího ani nemůžeš dostat — vína Perssonoj z vinohradů na svazích hory Malvigla jsou svou silou proslavená.”

„Stanou se ještě proslavenějšími, až je proženu destilačním přístrojem. Koukám, že budu muset udělat pár menších vylepšení, když už tady musím nějaký čas zůstat. Možná že budu muset vynalézt splachovací záchod, než si z průvanu na vašich primitivních latrínách uženu revma. Na práci je toho hodně. Ze všeho nejdřív budeme muset vypracovat seznam podle důležitosti, na jehož čele budou peníze. Některé z projektů, které hodlám ke tvé větší slávě uskutečnit, budou trochu nákladné, takže by bylo nejlepší, kdybychom pro ten účel nezapomněli předem naplnit pokladnu. Předpokládám, že vám žádné náboženské zásady nebrání zbohatnout.”

„Žádné,” potvrdil důrazně Hertug.

„Takže prozatím můžeme u toho zůstat. Teď se s dovolením Jeho Excelence odeberu do svých nových komnat a trochu se prospím, abych poté připravil seznam projektů k výměru a schválení.”

„To mi vyhovuje. A nezapomeň na ty, co se na nich vydělají peníze.”

„Budou v seznamu na prvních místech.”

I když měl Jason dovoleno vstupovat do zamknutých a svatých pracoven, po zbytek času se v jeho těsné blízkostí pohybovali čtyři osobní věznitelé, kteří mu šlapali na paty a dýchali mu za krk výpary z krenoj.

„Víš., kde je můj nový byt?” zeptal se kapitána skupinky, která ho střežila, nevrlého hrubiána jménem Benn’t.

„Hm,” odpověděl Benn’t a vedl ho přes větrnou tvrz Perssonoj. Vystoupili po vražedném kamenném schodišti, které vedlo do vyšších pater, pak sestoupili do temné chodby a zamířili k masivním dveřím, u nichž stála další stráž. Benn’t otevřel dveře těžkým klíčem, který mu visel u pasu.

„To je tvoje,” vyrazil ze sebe a ukázal palcem s černým nehtem.

„Nechybí ani otroci,” konstatoval uznale Jason, když nahlédl dovnitř a spatřil Mikaha a Ijale, oba připoutané řetězy ke zdi. „Od těch se moc práce nedočkám, když jsou tady jenom na ozdobu. Máš klíč?”

Dokonce ještě s menší dávkou slušnosti vytáhl Benn’t z tašky klíček a pohodil jej k Jasonovi, pak vyšel ven a zamkl za sebou dveře.

„Věděla jsem, že něco uděláš, aby ti neublížili,” řekla Ijale, když jí Jason odemykal železný kruh na krku. „Jenom jsem se trochu bála.”

Mikah zachovával povznesené mlčení, dokud si Jason a Ijale nezačali prohlížet pokoje — pak se ozval: „Opomenul jsi mne zprostit těch želez.”

„Jsem rád, že sis toho povšiml,” řekl Jason. „Aspoň si nemusím vynucovat, abys mě vzal na vědomí. Dokázal bys vymyslet něco lepšího, jak ti zabránit, abys nepáchal voloviny?”

„Urážíš mě.”

„Říkám, co je pravda. Zbavils mě zajištěného postavení u d’zertanoj a nechal uvrhnout do želez jako otroka. Když jsem pak utekl, vzal jsem tě s sebou, a ty ses mi za mou velkorysost odměnil tím, že jsi dopustil, aby nás Snarbi zradil mému současnému zaměstnavateli — a za postavení, které jsem získal, ti v žádném případě děkovat nemusím.”

„Učinil jsem jen to, co jsem považoval za správné.”

„Tvoje úvahy jsou vadné.”

„Jsi mstivý a malicherný člověk, Jasone dinAlte!”

„Máš stoprocentní pravdu. Proto u té stěny zůstaneš.”

Jason vzal Ijale pod paží a vedl ji na prohlídku bytu. „Podle poslední módy vede hlavní vchod přímo do komnaty, vybavené rustikálním nábytkem z popraskaného dřeva a se stěnami zdobenými ušlechtilými druhy plísní. Báječné místo na výrobu sýra, ale k pobytu člověka nevhodné. Necháme ho Mikahovi.” Otevřel spojovací dveře. „Tady je něco podobného, osvětlení z jihu, vyhlídka na velký kanál a trocha světla. Okna z nejlepší okoralé rohoviny, propouštějící sluneční paprsky i čerstvý vzduch. Budu sem muset dát nějaké sklo. Ale pro tuto chvíli se budeme muset spokojit s ohněm v tom krbu na opékání volů.”

„Krenoj!” vyjekla Ijale a rozběhla se ke košíku postaveném v přístěnku. Jason se otřásl. Ijale stiskla několik kousků mezi prsty a přičichla k nim. „Nejsou moc staré, deset možná patnáct dní. Hodí se na polévku.”

„To je přesně to, po čem můj starý žaludek prahne,” poznamenal Jason bez nadšení.

Z vedlejšího pokoje se ozvalo Mikahovo povykování. Jason však napřed rozdělal oheň, než se vypravil zjistit, co Mikah chce.

„To je zločinecké jednání!” hřměl Mikah a řinčel řetězy.

„Jsem přece zločinec.” Jason se obrátil k odchodu.

„Počkej! Nemůžeš mě nechat v tomto stavu. Jsme civilizovaní lidé. Pus mě a já se svým slovem zaručím, že ti nebudu činit žádná protivenství.”

„Můj milý Mikahu, to je od tebe sice velice hezké, ale z mé důvěřivé duše veškerá důvěra k tobě vyprchala. Přizpůsobil jsem se duchu domorodé společnosti a věřím ti jen potud, pokud tě mám na očích. Tolik ti dopřeju. Tyto prostory můžeš používat, jen pokud přestaneš řvát.”

Odemkl řetěz, kterým byl železný kruh na Mikahově krku připoután ke stěně, pak se odvrátil.

„Zapomněls na kruh,” ozval se Mikah.

„Zapomněl?” ušklíbl se Jason a v jeho úšklebku bylo víc útočnosti než humoru. „Nezapomněl jsem, jak jsi mě zradil Ediponovi, ani jsem nezapomněl na kruh. Dokud zůstaneš otrokem, nebudeš mě moci znovu zradit — zůstaneš tedy otrokem.”

„To jsem od tebe mohl očekávat.” Z Mikahova hlasu zazněl chladný vztek. „Jsi zvíře, nikoli civilizovaný člověk. Nedám ti svoje slovo, že ti budu nějakým způsobem pomáhat — hanbím se za svou slabost, že jsem o něčem takovém vůbec uvažoval. Ty jsi zlo, a já jsem svůj život zasvětil boji proti zlu — budu s tebou bojovat!”

Jason pozvedl ruku, aby ho udeřil, ale místo toho propukl ve smích.

„Ty mě nikdy nepřestaneš přivádět v úžas, Mikahu. To snad ani není možné, aby nějaký člověk byl tak netečný vůči skutečnostem, logice, realitě, čili tomu, čemu se říká normální zdravý rozum. Jsem rád, že jsi připustil, že se mnou budeš bojovat — to mi usnadní krýt si záda. A abys nezapomněl a nezačal se chovat jako přítel, nechám si tě jako otroka a budu s tebou jako s otrokem jednat. Tak a teď popadni tamhleten kamenný hrnec, zabouchej na stráž a přines v hrnci vodu, odkud otroci jako ty vodu nosí.”

Otočil se na podpatku a odešel z místnosti. Dosud v něm doutnal vztek, ale raději se snažil předstírat nadšení z jídla, které Ijale tak pečlivě připravila.

S plným žaludkem a s nohama u hřejícího ohně v krbu bylo Jasonovi docela příjemně. Ijale se krčila u krbu a s velkou železnou jehlou primitivně opravovala nějaké kůže — z vedlejší místnosti zaznívalo řinčení Mikahových řetězů.

Setmělo se a Jason byl unaven, ale slíbil Hertugovi seznam možných divů a chtěl ho sestavit, ještě než půjde spát. Vzhlédl, když u vchodu zarachotily zámky a do místnosti vstoupil rázným krokem velitel stráže Benn’t, sledován jedním ze svých vojáků, který nesl pochodeň.