Druha planeta smrti - Harrison Harry - Страница 22

„Zradil? Nedělal jsem to z žádné zištnosti,” namítl Mikah.

„Měls jen ty nejčistší úmysly,” zasmál se Jason chladně. „Nevěř, Edipone, jedinému slovu, co ten svatoušský podvodník říká. Žádnou revoluci nechystám — to on tvrdí jen proto, aby získal moje místo.”

„Ty špiníš, mou čest, Jasone! Já nikdy nelžu — revoluci jsi připravoval. Řekls mi…”

„Buďte oba dva zticha! Nebo vás nechám zmlátit k smrti. Tak zní můj rozsudek. Otrok Mikah zradil otroka Jasona, a jestli otrok Jason připravuje vzpouru, nebo ne, není vůbec důležité.

Jeho pomocník by ho neudal, kdyby nebyl přesvědčen, že dovede jeho práci zastat, což je jediná skutečnost, která má pro mě význam. Tvoje myšlenky, Jasone, o dělnické třídě mi dělaly starosti a rád se jich navždy zbavím — současně s tebou. Přikovejte ho řetězy k otrokům. Mikahu, dávám ti za odměnu Jasonův pokoj a jeho ženu, a pokud budeš svou práci vykonávat dobře, nezabiju tě. Vykonávej ji dobře dlouho a dlouho budeš žít.”

„Jen ty nejčistší úmysly — to jsi měl, Mikahu?” vykřikl Jason, když ho za doprovodu kopanců vyváděli ven z místnosti.

Pád z vrcholku moci byl rychlý. Během následující půlhodiny měl Jason na zápěstích okovy a byl přikován ke stěně tmavé místnosti, plné dalších otroků. Želízka na nohou mu nechali jako dodatečnou připomínku jeho nového postavení. Jakmile se dveře zavřely, zarachotil řetězy a zkoumal je v matném světle vzdálené lampy.

„Jak je to s revolucí?” zašeptal chraptivě otrok přikovaný vedle něho, který se k němu naklonil.

„To je bezvadný fór,” odpověděl Jason a přitáhl se k otrokovi blíž, aby si ho lépe prohlédl — ten člověk byl typickou ukázkou strabismu: jedním okem se díval jinam než druhým. „Zdáš se mi povědomý — nejsi ten nový otrok, se kterým jsem dnes mluvil?”

„Jsem to já, Snarbi. Výborný voják, kopiník, složil jsem zkoušky z kyje a dýky, dosáhl jsem sedmi prokázaných a dvou pravděpodobných zabití. To si můžeš u vojenské gildy ověřit.”

„Na to všecko si, Snarbi, vzpomínám, a taky na to, že víš, jak se dostat do Appsaly.”

„Znám to tam kolem.”

„V tom případě revoluce stále pokračuje — vlastně právě začíná, ale chci ji udržet v omezeném rozsahu. Co říkáš tomu, kdybychom místo osvobození všech otroků uprchli jen my dva?”

„To je nejlepší nápad od doby, kdy se vymyslelo mučení. Nepotřebujem všechny ty pitomé ksichty, jen by nám zavazely. Operuj v malém rozsahu, ale rychle — to je moje řeč.”

„Moje taky,” souhlasil Jason, zatímco dloubal prstem ve své vysoké botě. Podařilo se mu do ní zasunout ten nejlepší pilník, jaký měl, a paklíč, když ho Mikah v jeho pokoji udával — útok kladivem na Narisiho byl jen zastírací manévr.

Ten pilník byl výsledkem mnoha pokusů při výrobě a kalení oceli, a to výsledkem velmi úspěšným. Odstranil hlínu maskující napilovaný zářez v želízkách na nohou a energicky se do zbytku měkkého železa pustil — během tří minut ležela želízka na zemi. „Jsi snad kouzelník?” zeptal se Snarbi.

„Mechanik. Na této planetě je to totéž.” Rozhlédl se, ale nikde žádný zvuk — všichni otroci, do krajnosti unavení, spali. Obalil pilník kusem kůže, aby ztlumil zvuk, a začal pilovat článek řetězu, který procházel pouty na jeho zápěstích. „Snarbi,” zeptal se tiše, „jsme na stejném řetězu?”

„Jo, řetěz prochází našimi železnými náramky a spojuje celou řadu otroků. Druhý konec prochází otvorem ve stěně.”

„Víc ani nemůžu chtít. Upiluju jeden z těchto článků a až povolí, budeme oba volní. Zkus, jestli můžeš řetěz ve svých okovech posunout a položit na zem, aniž by sousední otrok věděl, co se děje. Prozatím si ty náramky ponecháme. Není čas si s nimi hrát a neměly by nám zas tak moc vadit. Chodí sem někdy v noci strážní, aby kontrolovali otroky?”

„Co jsem tady, tak ne. Až ráno zatahají za řetěz, aby nás probudili.”

„Doufejme tedy, že nepřijdou ani dnes v noci, protože budem potřebovat spoustu času. A je to!” Článek byl přepilován. „Zkus, jestli dokážeš dost pevně uchopit druhý konec článku, zatímco já podržím tento konec, a pokusíme se ho ohnout, aby se trochu pootevřel.”

Tiše s článkem zápolil, dokud se rozříznuté místo dostatečně nerozevřelo a článek jím neprošel. Vysunuli řetěz a opatrně ho položil na zem, pak se ve vší tichostí odebrali ke dveřím.

„Stojí venku stráž?”

„Pokud vím, ne. Řekl bych, že jich tady není tolik, aby mohli hlídat všechny otroky.”

Dveře se ani nepohnuly, když se do nich opřeli. Ve sporém, ale dostatečném světle našli velkou klíčovou dírku masívního zapuštěného zámku. Jason opatrně zkusil paklíč, pak pohrdavě ohrnul rty.

„Ti idioti nechali klíč v zámku.” Stáhl ze sebe jeden kožený pruh, nejtužší, jaký nahmátl, a když ho vyrovnal, prostrčil ho štěrbinou pod netěsně doléhající spodní hranou dveří a na své straně ponechal vyčnívat jen malý kousek na uchopení. Pak zlehka šouchl do klíčové dírky a z druhé strany se ozvalo tlumené bouchnutí o zem. Když pak přitáhl kus kůže k sobě, klíč ležel v jeho středu. Dveře se daly odemknout nehlučně, a o chvíli později byli na jejich druhé straně a upírali oči do tmy.

„Pojďme! Utíkejme, rychle pryč odtud!” vyhrkl Snarbi, ale Jason ho uchopil za hrdlo a stáhl zpátky.

„Copak na této planetě není ani špetka schopnosti rozumně uvažovat? Jak se chceš dostat do Appsaly bez potravin a vody a kdybys nějaké měl, jak je v dostatečném množství povlečeš s sebou? Jestli chceš zůstat naživu, dělej, co ti řeknu. Nejdřív zamknem tyto dveře, aby někdo na náš útěk náhodou nepřišel. Pak seženem nějaký dopravní prostředek a odjedem odtud, jak se patří. Souhlasíš?”

V odpověď zaznělo jen přidušené chrčení, a teprve potom Jason povolil prsty, aby Snarbi mohl nasát trochu vzduchu do plic. S námahou vydané zasténání muselo znamenat souhlas, protože když se Jason opatrně ubíral uličkami mezi budovami, Snarbi šel nejistým krokem za ním.

Dostat se z prostoru rafinérie obehnané zdmi nebyl žádný problém, protože těch pár hlídek, co d’zertanoj postavili, se soustřeďovalo pouze na nepříjemnosti zvenčí. Stejně snadné bylo dostat se zezadu k ohradě z kůží, v níž donedávna Jason pracoval, a vklouznout do ní v místě, kde Jason již dříve kůži rozřízl a zase sešit.

„Sedni si sem a ničeho se nedotýkej, nebo budeš doživotně proklet,” přikázal chvějícímu se Snarbimu. Pak se přikradl k přednímu vchodu, v ruce svíral železné kladívko. Potěšilo ho, když zjistil, že službu má jeden z Ediponových dalších synů — ten se opíral o sloup a chrápal. Volnou rukou mu sňal koženou přilbu a jednou uhodil kladivem — nyní spal strážce ještě zdravěji.

„Teď se můžem pustit do práce,” oznámil, když se vrátil do ohrady. Cvakl zapalovačem a zapálil knot lampy.

„Co to děláš?!” vyjekl ustrašeně Snarbi. „Uvidí nás, zabijou nás, uprchlé otroky…”

„Drž se mě, Snarbi, a dožiješ se vysokého věku. Světlo odtud nemohou hlídky vidět — o tom jsem se přesvědčil, když jsem toto místo vybíral. A než odjedem, čeká nás kus práce — musíme postavit nové caro.”

Nemuseli ho stavět úplně od začátku, ale jinak na tom konstatování bylo hodně pravdy. Stroj, který Jason rekonstruoval naposledy a který měl největší výkon, byl dosud připevněn ke zkušební stolici — a tato skutečnost za celonoční riziko stála.

Kola od caro se povalovala mezi ostatními odmontovanými součástkami a dvě z nich bylo třeba připevnit, dokud stroj spočíval na stolici. Konce hnací nápravy přečnívaly za okraje stolice — Jason našrouboval zajišovací šrouby a přiměl Snarbiho, aby je dotáhl.

Na druhém konci stolice se nacházel robustní otočný stůl, sloužící jako nosná plošina pro Jasonovy zkušební přístroje, a pro tento účel se zdála být příliš rozměrná. A taky byla. Když z ní Jason odstranil přístroje, zbyla tam jediná tyč, vedoucí dozadu jako kormidlová páka. A když třetí kolo přichytil čepem nápravy a usadil do vidlicového spodního konce stolu, zkušební stolice až příliš nápadně připomínala tříkolovou, řiditelnou plošinu, poháněnou parním strojem, plošinu, která je upevněna na vzpěrách. A přesně tím také byla, tím, co Jason tak konstruoval od počátku. Vzpěry se daly odstranit stejně snadno, jako se daly připojit ostatní součásti. Myšlenka na útěk vždy stála v Jasonových plánech na prvním místě.