Druha planeta smrti - Harrison Harry - Страница 19

Jakmile ležely klády vedle stroje, Jason pod ním vyhloubil kanály a klády do nich zasunul. Po tomto prvním úspěšném kroku se střídal s Mikahem při kopání a vynášení písku, až pod strojem, spočívajícím nyní jen na kládách, vznikla montážní jáma. Jason se do ní spustil a prohlížel si spodní stranu stroje ta byla hladká a nic nenaznačující.

Znovu s největší opatrností seškraboval barvu, až se dostal k okrajům. Zde vystřídala pevný kov měkká pájka, a Jason do spoje rýpl, až zjistil, že k okrajovým hranám a nosné desce je pájkou připevněn plech.

„Ti appsalští chytrolíni,” řekl si pro sebe a pustil se do pájkového spoje kapesním nožem. Na jedné straně spoj zcela odstranil, pak zvolna plech vytahoval a přitom se bedlivě díval, zda k němu není něco připojeno a zda není někde nějaká nástraha. Plech se dal vytáhnout poměrně snadno, zařinčel, když dopadl na dno jámy. Obnažený povrch byl z hladkého, tvrdého kovu.

„Na jeden den to stačí,” usoudil Jason, když vylezl z jámy a oprašoval si ruce. Byla už téměř tma. „Dokázali jsme toho zatím dost, a než budeme pokračovat, chci si vše trochu promyslet. Dosud při nás stálo štěstí, ale myslím, že to dál zas tak snadno nemusí jít. Doufám, Mikahu, že sis vzal s sebou zavazadla, protože se stěhuješ ke mně.”

„Nikdy! Do doupěte neřesti, nemravnosti…”

Jason se do jeho očí zabořil chladným pohledem a při každém slově, které vyslovil, ho bodl prstem do hrudi, aby zdůraznil smysl toho, co říkal: „Ty se ke mně přistěhuješ, protože je to pro náš plán nezbytné. A jestli přestaneš poukazovat na moje morální slabiny, přestanu se já zmiňovat o tvých. No a teď pojď.”

Bydlet s Mikahem Samonem nebyl žádný med, ale se sebezapřením se to dalo vydržet.

Když se Mikah za zástěnou z kůží umýval, museli Jason a Ijale stát u protější stěny se zády otočenými k němu a slíbit, že se nebudou ohlížet. Poslechli, ale Jason si neodpustil malou pomstu — vyprávěl Ijale vtipy a oba se chichotali, aby si Mikah myslel, že se posmívají jemu. Po koupeli zůstala zástěna na svém místě, a než se za ní Mikah uložil ke spánku, přibyly k ní další kůže.

Následujícího rána se Jason pustil do základové desky, a jeho hlídači ho pozorovali vystrašenýma očima. Dlouho do noci o dalším postupu uvažoval, a teď hodlal svou teorii podrobit praktické zkoušce. Musel pořádně přitlačit, aby vyryl nožem do kovu drážku. Kov nebyl tak měkký jako pájka — byla to nějaká jednoduchá slitina obsahující značný podíl olova. Co asi za kovovou deskou je? Při pečlivém zkoušení špičkou nože nadělal do základové desky pravidelný obrazec. Tlouška desky byla všude stejná, až na dvě místa, kde zjistil nerovnoměrnost — obě se nacházela na středové přímce pravoúhelníka základny a ve stejné vzdálenosti od stran. Rýpáním a škrábáním odkryl dva tvary, na pohled velmi povědomé a velké jako lidská hlava.

„Mikahu, slez do jámy a podívej se na tohle. Pověz mi, co si myslí, že to je.”

Mikah se poškrábal ve vousech a ukázal prstem. „Je na tom pořád ještě kov. Nejsem si jist…”

„Neptám se tě, o čem si jseš jist — jen mi řekni, co si myslíš, že by to mohlo být.”

„No — velké matky, samozřejmě. Našroubované na konce šroubů. Ale jsou tak mohutné…”

„Musí být takové, když mají unést celou kovovou skříň. Myslím, že se dostáváme k vyřešení hlavolamu, jak se ke stroji dostat, velice blízko — a teď musíme být hodně opatrní. Pořád se mi nechce věřit, že odhalit jejich tajemství bude tak snadné. Vyřežu teď ze dřeva šablonu, tvar té matky, pak na ni nechám udělat klíč. Zatímco budu pryč, zůstaneš tady a seškrábeš ze šroubu a ze závitů všechen kov. Můžeme si to ještě chvíli promýšlet, ale dříve či později se budu muset pokusit s jednou z těch matek pootočit. A pořád ještě nemůžu tak zcela zapomenout na yperit.”

Vyrobit příslušný klíč bylo pro místní techniku dost náročné, a všichni ti postarší odborníci, kteří se mohli chlubit titulem mistra destilačního provozu, se o tom museli poradit. Jeden z nich ovládal kovářské řemeslo docela slušně a ten po obřadné oběti a sérii modliteb vložil do výhně kus železa, zatímco Jason mačkal měchy, až se železo rozžhavilo do běla. Za spousty bušení kladivem a proklínání se kus železa pracně proměnil na primitivní otevřený klíč s přesazenou hlavou tak, aby se dal nasadit na matku.

Jason se postaral, aby čelist klíče měla o něco menší rozteč, pak nepopuštěný klíč vzal s sebou do jámy a rozteč čelisti upravil tak, aby matce přesně odpovídala. Pak, když klíč znovu nahřál a vychladil v oleji, doufal, že získal nástroj, v jaký vkládal svoje naděje.

Edipon musel sledovat, jak práce probíhají, protože když se Jason s hotovým klíčem vrátil, čekal nedaleko stroje.

„Byl jsem dole v jámě,” začal, „a viděl jsem matky, které ti ďábelští Appsalanoj pokryli pevným kovem. Koho by tohle mohlo napadnout? Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, aby jeden kov zakryl druhý.”

„To není takový problém. Základová deska smontovaného stroje se vloží do formy a do ní se naleje roztavený krycí kov. Ten musí mít mnohem nižší bod tání než ocel, z níž je stroj, aby nedošlo k nějakému poškození. Ve městě mají prostě o technologii zpracování kovů lepší znalosti a spoléhají na to, jak jste zaostalí.”

„Zaostalí! Uráží…”

„Beru to zpátky. Chtěl jsem pouze říct, že si myslí, že se jim podaří vás napálit, a protože se jim to nepodařilo, jsou hloupí oni. Takhle to bereš?”

„Co uděláš dál?”

„Stáhnu matky, a až se mi to podaří, je docela možné, že kryt s jedovatou látkou půjde odšroubovat a celý prostě nadzvednout.”

„To bude pro tebe příliš nebezpečné. Ti ďáblové mohli nachystat další nástrahy, které se spustí, když se matkou otočí. Pošlu sem silného otroka, aby jimi otočil, zatímco my se budeme dívat z povzdálí. Na jeho smrti nebude záležet.”

„Tvoje starost o moje zdraví mě dojímá, ale nabídku přijmout nemohu, i když bych rád z její výhody těžil. Už jsem v tomto směru uvažoval a dospěl k závěru, by nerad, že toto je práce, kterou musím udělat sám. Stažení matek se zdá být až příliš jednoduché, a to ve mně budí podezření. Pustím se do toho sám a současně se budu dívat po dalších nástrahách — a tohle můžu jenom já. Teď tě musím požádat, aby ses i s ostatními stáhl do bezpečné vzdálenosti.”

Nenašel se nikdo, kdo by s odchodem váhal — na písku zazněly rychlé kroky, a Jason osaměl. Kožené stěny ohrady ve větru nevýrazně pleskaly, ale jinak bylo úplné ticho.

Jason si plivl do dlaní, potlačil mírné chvění a vklouzl do jámy. Klíč zapadl na matku přesně — Jason uchopil nástavec klíče oběma rukama, nohou se opřel o stěnu jámy a začal táhnout.

A zarazil se. Pod matkou vyčnívaly tři spirály závitu — pečlivý Mikah je beze zbytku od krycího kovu očistil. Něco mu na nich připadalo velice zvláštní, i když nevěděl co. Ale podezření stačilo.

„Mikahu!” zvolal, ale musel hlasitě zvolat ještě dvakrát, než jeho pomocník nakoukl mezi kůžemi stěny. „Skoč do jejich rafinérie a dones mi jeden šroub s našroubovanou matkou — na velikostí nezáleží.”

Ohříval si ruce nad kamínky, než se Mikah vrátil s jedním naolejovaným šroubem, a pak mu rukou naznačil, aby se opět přidal k ostatním. Znovu vklouzl do jámy a pozvedl přinesený šroub, aby ho porovnal s vyčnívajícím koncem appsalského šroubu — a téměř vykřikl radostí. Závity na šroubu od stroje byly vyřezány v poněkud jiném úhlu — na jednom šroubu se vinuly nahoru, na druhém dolů. Appsalští vytáčeli závity obráceně, se stoupáním doleva.

V galaxii existovalo v technice a v kultuře tolik rozdílů, kolik existovalo planet, ale jedno z mála, co měly všechny společné, zděděné od pozemských předků, byla jednotnost ve vyřezávání závitů. Jason o tom nikdy dřív neuvažoval, ale když si teď vzpomněl na svoje zážitky z různých planet, uvědomil si, že závity měly vždy stejné stoupání. Vruty se šroubovaly do dřeva, svorníky do otvorů se závitem — a všechny matky se našroubovávaly, když jimi člověk otáčel ve směru hodinkových ručiček. Otáčením proti směru hodinkových ručiček se vyšroubovávaly. V ruce držel primitivní šroub a matku, které vyrobili d’zertanoj, a když je zkoušel, fungovaly stejným způsobem. Šroub ze stroje však nikoli — u něho se matkou muselo otáčet obráceným směrem, aby povolil.