Druha planeta smrti - Harrison Harry - Страница 16

Edipon se celou dobu přemáhal, aby vypadal nevzrušeně, ale stahy jeho obličejových svalů prozrazovaly vnitřní napětí. „To, co jsi popsal, je pravda, i když v několika drobnostech ses zmýlil. Ale mě nezajímají tvoje teploměry, ani zlepšení naší pohonné vody. S tím, jak to je, vystačila naše rodina po mnoho generací a já s tím taky vystačím.”

„Asi si myslíš, že ta linka je původní.”

„Ale měl bych tu pro tebe něco, co by ti mohlo přinést bohatou odměnu,” pokračoval Edipon. „Když je třeba, dokážeme být štědří. Naše caroj jsi viděla v jednom ses vezl, a taky jsi viděl, jak vstupuji do svatyně, kde jsem prosil posvátné síly, aby nám propůjčily schopnost pohybu. Můžeš mi říct, jaká síla umožňuje caroj pohyb?”

„Doufám, Edipone, že tohle je závěrečná zkouška, protože moje extrapolační schopnosti vyčerpáváš do krajnosti. Když si odmyslím pojmy svatyně a posvátné síly, řekl bych, že jdeš do strojovny, aby ses věnoval činnosti, která má s modlením společného jen málo. K pohonu těch vozidel může sloužit víc systémů, ale uvažujme o nejjednodušším. Tohle uvažování je náramně náročné, takže musíš pardonovat, jestli se v některých fajnovostech netrefím. Vnitřní spalování nepřichází v úvahu. Pochybuji, že byste něco o takového technologicky zvládli, a navíc k tomu přistupuje fakt, že jste měli dost práce okolo nádrže na vodu a že trvalo skoro hodinu, než jsme se mohli vydat na cestu. To vypadá, jako kdybys zvedal tlak páry… pojistný ventil! Na ten jsem docela zapomněl.

Takže je to parní stroj. Ty vejdeš dovnitř, samozřejmě zamkneš za sebou dveře, pak otevřeš pár ventilů, aby do spalovacího prostoru nateklo palivo, a zapálíš ho. Možná že máte tlakoměr, nebo prostě jenom čekáš, až se ozve pojistný ventil, aby ti oznámil, že je tlak dostatečný. Což může být nebezpečné, protože kvůli zaseknutému ventilu by celá strojovna skončila někde na druhé straně kopce. Jakmile je tlak páry dostatečný, otočíš ventil a pustíš páru do válce — a vozidlo se pohne. Pak se už jenom raduješ z jízdy — ovšemže se staráš, aby se voda do kotle doplňovala, aby tlak neklesal, aby oheň dostatečně hřál, aby všechna ložiska byla namazána a aby vše ostatní…”

Jason se zatvářil ohromeně, když Edipon, s róbou vykasanou nad kostnatá kolena, začal kroužit po místnosti drobnými poskoky — a nepřestal vzrušeně poskakovat, ani když zabodl nůž do desky stolu. Pak přiběhl k Jasonovi, uchopil ho za ramena a třásl jím, až řetěz řinčel.

„Víš, co jsi udělal?” zeptal se vzrušeným tónem. „Víš, co jsi řekl?”

„To docela dobře vím. Znamená to, že jsem ve zkoušce obstál a že mi teď dopřeješ sluchu? Měl jsem pravdu?”

„Nevím, jestli jsi měl pravdu, nebo neměl — já jsem nikdy střeva žádného z těch appsalských ďábelských skříněk neviděl.” Znovu obtančil místnost. „O tom jejich — jak tomu říkáš? — stroji víš víc než já. Já jsem celý život ty stroje jen obsluhoval a proklínal Appsalské, kteří před námi svoje tajemství střeží. Ale ty nám to tajemství odhalíš! Budeme stavět vlastní stroje, a když oni budou chtít pohonnou vodu, draze nám za ni budou muset platit.”

„Nevyjadřoval by ses laskavě trochu jasněji?” řekl Jason. „Za celý svůj život jsem nic tak zmateného neslyšel.”

„Předvedu ti něco, příteli z dalekého světa, a ty pro nás appsalské tajemství odhalíš. Vidím, že pro Putl’ko nastává rozbřesk nového dne.”

Otevřel dveře a zavolal stráže. Zavolal také svého syna Narisiho, který se dostavil, až když Jasona odvazovali — a Jason v něm poznal toho na pohled věčně ospalého d’zertano s pokleslými víčky, který pomáhal Ediponovi řídit jejich těžkopádné vozidlo.

„Chop se toho řetězu, synu, a měj kyj připraven, abys tohoto otroka mohl zabít, kdyby se pokusil o útěk. Jinak mu však neubližuj, protože má pro nás velkou cenu. Pojď.”

Narisi zatáhl za řetěz, ale Jason se zapřel podpatky a nepohnul se. Oba na něho udiveně pohlédli.

„Jen pár drobností, než půjdeme. Ten, kdo má Putl‘ku přinést rozbřesk nového dne, nebude otrokem. To musí být jasné, než v této záležitosti uděláme další kroky. Vymyslíme něco s řetězy, nebo se strážemi, abych nemohl utéct, ale postavení otroka nepřichází v úvahu.”

„Ale… vždy ty nejsi jedním z nás a musíš tedy otrokem zůstat.”

„Právě jsem do vašeho společenského žebříčku zavedl třetí kategorii: zaměstnanec. Třebaže to ve mně nevyvolává žádné nadšení, jsem zaměstnanec, kvalifikovaný pracovník, a vyžaduji, aby se tak se mnou zacházelo. Jen posuďte sami. Zabijete otroka, a co tím ztrácíte? Skoro nic, jestliže máte v ohradě jiného, který může zastat jeho místo. Ale zabijte mě, a co z toho budete mít? Svůj kyj zašpiněný mozkem, který vám v takové formě vůbec k ničemu nebude.”

„Nechce tím říct, že ho nesmím zabít?” zeptal se Narisi otce a k jeho ospalému přibyl zmatený výraz.

„Ne, to tím říct nechce,” odpověděl Edipon. „Sděluje nám, že jestli ho zabijem, není zde nikdo, kdo by mohl zastat to, co má pro nás dělat. Ale mně se to nelíbí. Jsou přece jenom otroci a otrokáři! Něco jiného je proti přírodě. Ale dal nám na výběr mezi satano a pouštní bouří, takže mu musíme jistý stupeň svobody dát. Teď vezmi otroka… chci říct zaměstnance… a uvidíme, jestli dokáže, co slíbil. Jestli nedokáže, sám ho s potěšením zabiju, protože se mi ty jeho revolucionářské nápady nezamlouvají.”

Pochodovali v řadě za sebou k zamknuté, střežené budově s obrovskými vraty, která po otevření nabídla pohled na bytelné tvary sedmi caroj.

„Podívej na ně!” zvolal Edipon a zatahal se za nos. „Takové ušlechtilé a krásné exempláře, které ochromují srdce našich nepřátel strachem, nesou nás jako vítr po poušti a dokážou uvézt obrovský náklad — a jen tři z těch zatracených krámů jsou schopné jízdy!”

„Porucha motoru?” zeptal se nedbale Jason.

Za tichého proklínání a vztekání je Edipon zavedl do vnitřní ohrady, kde stály čtyři obrovské černé skříně, pomalované lebkami, zkříženými hnáty, tratolišti krve a kabalistickými symboly — to vše ve zlověstném provedení.

„Ty appsalské svině berou naši pohonnou vodu, a oplátkou nám nedávají nic. Jo, umožňují nám používat jejich stroje, ale po několika měsících ty zatracené krámy přestanou fungovat a už nejezdí, takže je musíme vrátit do města a vyměnit za nové — a platit pořád dokola.”

„To je dobrá finta,” uznal Jason, prohlížel si utěsněné kryty na strojích. „Proč se jim prostě nepodíváte do střev a neopravíte je? Nemůže to být nic složitého.”

„Číhá tam smrt,” vydechl Edipon, a při myšlence na ni oba d’zertanoj od skříně poodstoupili. „Pokusili jsme se o to ještě za doby mého otce, protože na rozdíl od otroků nejsme pověrčiví a víme, že ty věci nevytvořil bůh, ale člověk. Avšak ti proradní hadi z Appsaly chrání své tajemství nadmíru prohnaně. Při jakémkoliv pokusu kryt otevřít, pronikne ven hrozná smrt, která vyplní okolní vzduch. Když se lidé toho vzduchu nadechnou, umírají, a dokonce i těm, kterých se jen dotkne, naskáčou velké puchýře a nakonec v bolestech umírají. Když to některé z nás postihlo, Appsalští z toho měli velkou legraci a pak šli s cenami ještě výš.”

Jason jednu ze skříní obešel a se zájmem si ji prohlížel, na konci řetězu se za ním vlekl Narisi. Stroj byl vyšší než on a téměř dvojnásobné délky. Otvory v protilehlých stěnách procházela silná hřídel, zřejmě k pohonu kol. Průzorem ve stěně viděl vsazené páky a dva malé barevné kotouče, a nad nimi byly tři otvory nálevkovitého tvaru, namalované jako ústa. Když si stoupl na špičky, přehlédl celou horní stěnu, ale na ní nespatřil nic než očouzený přírubový nástavec, na který se určitě nasazoval komín. Vzadu byl ještě jeden otvor, docela malý, ale na celé té hýřivě pomalované skříni nebylo nic dalšího na ovládání.

„Začínám být v obraze, ale budete mi muset říct, jak se to ovládá.”

„To dřív zemřeš!” vykřikl Narisi. „Jen naše rodina…”

„Buď zticha, prosím tě!” oplatil Jason zvýšeným hlasem. „Zapomněla? Nemáš mi už odpírat pomoc. Tady už žádné utajování neplatí. A kromě toho vím o tom stroji možná víc než ty, i když jsem se na něj jenom díval. Do těch tří otvorů se vede olej, voda a palivo, někde zapálíš oheň, pravděpodobně v té očouzené díře pod řídicími pákami, a pro přivádění paliva otvíráš jeden z těch ventilů, další je na zrychlování a zpomalování stroje a ten třetí slouží k přivádění vody. Ty kotouče jsou něco jako indikátory,” Narisi zbledl a poodstoupil. „Tak buď zticha a já si promluvím s tvým otcem.”