Třetí planeta smrti - Harrison Harry - Страница 7

„-------“ zakřičel bojovník a potřásl kopím směrem k Jasonovi.

„To je pěkně ubohá náhrada za řeč!“ zakřičel Jason v odpověď.

„------“ odpověděl muž, tentokrát pronikavějším hlasem, doprovázeným ostrými mlaskavkami.

„A tohle není o nic lepší.“

Muž si odkašlal a plivl k Jasonovi. „Bowab,“ řekl, „umíš mluvit dorozumívacím jazykem?“

„Teď už se to řeči podobá. Lámaná a zprofanovaná forma standardní angličtiny. Asi se užívá jako nějaký druh pomocného jazyka. Předpokládám, že se nikdy nedozvíme, kdo původně tuhle planetu osídlil, ale jedna věc je jistá — mluví anglicky. Za velkého kolapsu, kdy se komunikace mezi všemi planetami přerušila, tenhle prima svět vklouzl do barbarství s vlčí morálkou a určitě zplodil spoustu místních dialektů. Ale aspoň si zachovali upomínku na angličtinu, jakkoliv zvulgarizovanou, jako na společný jazyk mezi kmeny. A díky tomu, že jí mluví tak špatně, dá se jí rozumět.“

„Co ty říkat?“ zabručel bojovník a potřásal hlavou nad Jasonovým nesrozumitelným zurčením slov.

Jason si poklepal na hruď a prohlásil: „Já určitě mluvit dorozumívací jazyk právě tak dobře jako ty.“

Tohle zřejmě bojovníka uspokojilo, protože se otočil a razil si cestu zástupem. Poprvé měl Jason možnost prohlédnout si lidi, kteří šli kolem a kteří předtím byli pouhou rozmazanou skvrnou v pozadí. Všichni to byli muži, bojovníci oblečení v nesčetných variacích na stejné téma. Vysoké boty, meče, brnění do půl těla a přilby, kopí a krátké luky ozdobené podivnými barevnými vzory. Za nimi a na všech stranách byly zaoblené stavby pomalované touže zažloutlou šedí jako řídká tráva, která pokrývala planinu. Něco se pohybovalo davem — muži udělali cestu kolébajícímu se zvířeti s jezdcem. Jason rozpoznal to stvoření podle popisu lidí, kteří přežili masakr.

To zvíře bylo v mnoha směrech podobné koni, jenže bylo dvakrát tak velké a pokryté chundelatou kožešinou. Jeho hlava měla koňský vzhled, ale byla vůči tělu drobná a posazená na konec nepříliš dlouhého krku. Mělo dlouhé nohy, obzvláště přední, které byly rozhodně delší než zadní, takže jeho hřbet se svažoval od kohoutku ke kýtám, zakončeným malým kmitajícím ocasem. Silné tlusté prsty na každé noze měly ostré drápy, které se zarývaly do země, když zvíře kráčelo kolem, řízeno jezdcem, který seděl za předníma nohama na nejvyšším bodu hrbatých zad.

Jasonovu pozornost upoutalo pronikavé zatroubení na kovovou trubku, otočil se a uviděl sevřenou skupinu mužů kráčejících ke kleci. Tři vojáci se spuštěnými kopími šli v čele, následováni dalším, který nesl jakousi kymácející se standartu na žerdi. Bojovníci s tasenými meči kráčeli bystře, obklopujíce dvě postavy uprostřed. Jedna z nich byl onen kopiník, který Jasona probral k vědomí tím, že do něho rýpal kopím. Druhý, o hlavu vyšší, měl zlatou přilbu a náprsní krunýř posázený diamanty a z obou stran jeho přilby trčely zatočené rohy.

Má toho ještě víc, všiml si Jason, když se ten muž přiblížil k jeho kleci. Měl vzezření jestřába nebo velkého rysce bažinného, který si je jistý svou vládou. Byl vůdcem a byl si toho vědom, bral to jako samozřejmou věc. On, bojovník, vůdce bojovníků. Jeho pravice spočívala na hrušce klenoty vyzdobeného, ale úctyhodně vypadajícího meče, zatímco zjizvenými klouby levé ruky si hladil mohutné rudé kníry. Zastavil se těsně u klece a hleděl panovačně na Jasona, který se pokusil, ale marně, opětovat pohled toho druhého se stejnou pronikavostí. To, že zaujímal v těsné kleci nedůstojnou polohu a že byl samá krev a špinavý, mu na sebevědomí nijak nepřidalo.

„Padni na kolena před Temuchinem,“ poručil jeden z vojáků a zabořil silnější konec svého kopí Jasonovi do žaludku.

Možná že by pokleknutí bylo snadnější, ale Jason, zkroucený bolestí, držel hlavu zpříma a oči upíral na toho druhého. „Odkud jsi?“ zeptal se Temuchin hlasem zvyklým rozkazovat do té míry, že Jason mimoděk okamžitě odpověděl.

„Zdaleka, z místa, které neznáš.“

„Z jiného světa?“

„Ano. Ty o těch jiných světech vis?“

„Jenom z písní žonglérů. Dokud nepřistála první loď, myslel jsem, že neexistují. Existují.“

Luskl prsty a jeden z mužů mu podal začerněnou a zkroucenou bezzákluzovou pušku. „Umí přimět tuhle rouru, aby zase střílela?“ zeptal se.

„Neumím.“ Určitě to byla jedna ze zbraní první výpravy.

„A co tohle?“ zvedl Temuchin Jasonovu pistoli, a kabel urvaný od pružinového pouzdra se volně kolébal.

„Nevím.“ Jason byl zrovna tak klidný jako jeho protějšek. Kdyby se tak mohl zmocnit pistole. „Musím se na to podívat zblízka.“

„Tohle také spalte,“ řekl Temuchin a pistoli odhodil. „Jejich zbraně musejí být zničeny ohněm. A teď mi honem řekni, muži z jiného světa, proč sem přicházíš.“

Byl by z něj dobrý hráč pokeru, uznal Jason v duchu. Já jeho karty neznám, ale on zná všechny moje. Tak co mu mám říct? Proč ne pravdu?

„Moji lidé si chtějí vzít kov ze země,“ řekl hlasitě. „Nikomu neublížíme, dokonce zaplatíme…“

„Ne!“ To slovo zaznělo naprosto neodvolatelně. Temuchin se otočil.

„Počkej, ještě jsi neslyšel všechno.“

„To stačí,“ řekl, zastavil se na okamžik a mluvil přes rameno. „Budete kopat a vyroste budova. Z budov se stane město a objeví se ploty. Planiny jsou vždy otevřené.“ A týmž monotónním hlasem dodal:

„Zabte ho.“

Když se skupina mužů otočila, aby šla za Temuchinem, korouhevník se přesunul před klec. Žerď měla na vrcholku lidskou lebku, a Jason si všiml, že korouhev je zhotovena, provazec po provazci, z lidských palců, mumifikovaných a usušených, svázaných koženými pásky.

„Počkej!“ vykřikl Jason na vzdalující se záda. „Nech mě to vysvětlit. Přece nemůžeš tohle udělat…“

Ovšemže mohl. Četa vojáků obstoupila klec, jeden z nich se pod ni sehnul a ozvalo se řinčení řetězů. Jason se přikrčil, když se klec vznesla vzhůru na skřípajících závěsech, a křečovitě sevřel mříž, když vojáci po něm sáhli.

Přeskočil je, jednoho kopnul do obličeje, když ho míjel, a vrazil do těch, co stáli vzadu. Výsledek byl předem jasný, ale Jason vytěžil z té příležitosti co nejvíce. Jeden voják ležel rozplácnutý na zemi a další seděl a držel si hlavu, když zbytek Jasona odnášel. Proklínal je v šesti různých jazycích, i když jeho slova měla na indiferentní, bezvýrazné vojáky stejný účinek, jaký měly jeho údery.

„Jak daleko jsi cestoval, aby ses dostal na tuhle planetu?“ zeptal se kdosi.

„Ekmortu!“ zamumlal Jason a vyplivl krev a uštípnutý kousek zubu.

„Jak vypadá tvůj domovský svět? Je tak velký jako náš? Teplejší, nebo chladnější?“

Jason, kterého nesli obličejem dolů, zakroutil hlavou, aby se podíval na tazatele, šedovlasého muže v rozedraném koženém oděvu, který byl kdysi žlutý a zelený. Za ním klopýtal vysoký, ospale vyhlížející mladík, oblečený do stejné strakatiny, ačkoliv ta jeho nebyla tak zašpiněná.

„Víš toho tolik,“ naléhal starý muž, „tak mi musíš něco říct.“ Vojáci odstrčili oba muže před Jasona, dříve než si Jason mohl zavázat starce vděčností tím, že mu řekl něco o skutečně významných věcech, které mu připadly na mysl. Drželo ho tolik mužů, že byl naprosto bezmocný, když ho opřeli zády o silnou železnou tyč zasazenou pevně do země a trhali mu oděv. Kovová tkanina a spínadla odolávaly jejich prstům, dokud jeden z nich nevytáhl dýku a neprořezal se materiálem, aniž bral na vědomí, že zároveň rozřezává Jasonovi kůži. Když byl jeho oděv rozřezán až k pasu, Jason krvácel z několika ran a vrávoral následkem zbití, které utrpěl. Srazili ho na zem a svázali mu zápěstí koženým provazem. Pak odešli.

Ačkoliv bylo brzy odpoledne, teplota se určitě vyšplhala kousek nad bod mrazu. Izolační oděv ho již nechránil, a šok ze studeného vzduchu ho okamžitě přivedl k plnému se vědomí.

Bylo jasné, co bude následovat. Řemen, který mu poutal zápěstí, byl dobré tři metry dlouhý a druhý konec byl připevněn ke špičce tyče. Jason osaměl ve středu kruhové plochy, ze všech stran bylo slyšet hemžení, jak vojáci sedlali hrbatá zvířata a sedali na ně. První z nich, kdo byl připraven, vyrazil pronikavý výkřik podobný jódlování a napřáhl zdvižené kopí na Jasona. Zvíře nabralo hrozivou rychlost, drápy se mu zatínaly do země a řítilo se kupředu jako blesk.