Třetí planeta smrti - Harrison Harry - Страница 41

V rádiu to cvaklo a v místnosti nastalo ticho.

„Co to bylo za slovo, o němž mluvil?“ zeptal se Kerk.

„Myslím, že to vím,“ odpověděla a odvrátila obličej.

„Haló,“ ozval se hlas. „Tady řídící věž. Je tu zpráva z Pyrru s označením naléhavé.“

„Spojte,“ nařídil Kerk.

Ozvalo se praskání mezihvězdné statické elektřiny, pak důvěrně známé bubnové víření skokoprostorové nosné vlny. Ozval se spěšný, ustaraný hlas nějakého Pyrrana.

„Všem stanicím v akčním rádiu zeta, pozor. Naléhavá zpráva pro planetu Felicity, loď Rváč, kód Ama Roma Pí, 290-633-087. Následuje zpráva. Kerkovi, nebo komukoliv. Náhlý útok. Ve všech kvadrantech. Zkrátili jsme ochranný val, vyklidili větší část města. Nevíme, jestli se udržíme. Brucco říká, že je to něco nového a že to konvenčními zbraněmi nezastavíme. Potřebujeme palebnou sílu vaší lodi. Pokud můžete, okamžitě se vrate. Konec zprávy.“

Řídící věž propojila zpráv do všech oddílů lodi, a v ohromeném tichu, které po ní následovalo, zazněly rychlé kroky z obou spojovacích chodeb. Když vtrhli do věže první muži, Kerk již ožil a vykřikoval rozkazy.

„Všichni na svá místa! Ihned vystartujeme! Svolejte z venku stráže! Propuste všechny zajatce! Odlétáme!“

Nemohli než odletět, žádný Pyrran by nejednal jinak. Jejich domov, jejich město se octlo na pokraji zkázy, možná že už neexistovalo. Rozběhli se na svá stanoviště.

„Rhes,“ připomenula Meta. „On je s armádou. Jak se k němu dostat?“

Kerk chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou. „Nijak, to je jediná odpověď. Necháme mu na ostrově, kde se setkáváme, kosmický člun. Nahrajeme pro něho zprávu a hodíme ji na automat, aby se vysílala každou hodinu. Člun zamkneme, aby se do něho nikdo jiný nedostal — jsou tam léky a dokonce meziplanetární komunikátor. Bude mít všecko.“

„A taky námitky.“

„Víc pro něho nemůžeme udělat. Teď se musíme připravit k odletu.“

Pracovali jako tým poháněný společnou touhou. Zpátky, zpátky na Pyrrus. Jejich město bylo v nebezpečí. Loď odstartovala při sedmnáctinásobném přetížení, a Meta by zvolila silnější tah, kdyby to loď vydržela. Skok prostorem vedl v nejrychlejším a nejnebezpečnějším kursu, jaký se dal vypočítat. Nikdo nic neměl proti tomu, že cesta trvá dlouho — smířili se s tím. Mluvili jen málo, nebo vůbec ne. Každý si ve svém nitru uvědomoval, že jejich svět a jejich život stojí tváří v tvář zkáze, a o takových věcech se nediskutuje.

Dlouho předtím, než měl Rváč dokončit skok prostorem, každý muž a žena na palubě byli ozbrojeni a čekali. Dokonce tam byl i devítiletý Grif, Pyrran jako všichni ostatní.

Loď se hnala od zvláštnosti skoku prostorem a černí mezihvězdného prostoru do atmosféry Pyrru. A dolů po balistické dráze, kdy se trup zahřál až k tání a chladiče pracovaly na hranici přetížení. Z vedra jim stékal z tváře pot a smáčel jim oděv, ale nevšímali si toho. Obraz kamery na přídi se přenášel na všechny obrazovky v lodi. Mihla se džungle, pak se na vzdáleném obzoru objevil vysoký sloup kouře. Jako dravý pták za kořistí se k němu loď snesla.

Města se už zmocnila džungle. Kruhový násep, pokrytý rostlinami a tuhým porostem, to jediné zbylo z kdysi nedobytného ochranného valu. Když se snesli níž, uviděli trnům podobné plazy deroucí se okny budov. V ulicích, kdysi plných lidí, se loudala zvířata, na věži ústředního skladu seděl drápatý jestřáb a svou vahou drtil zdivo.

Letěli dál a viděli, že z trosek jejich druhé kosmické lodi vychází kouř. Zřejmě nestačila odstartovat — teď ji poutala k zemi sít obrovských popínavých rostlin.

Nikde ve zničeném městě nebylo znát žádnou činnost. Všude jen zvířata a rostliny planety smrti, nyní nezvykle klidné a netečné, když nepřítel přestal existovat a nenávist, tak dlouho podněcovaná, s ním. Zvířata se jen pohnula a ustoupila, když nad nimi prolétla loď, vyburcována primitivními emocemi přeživších Pyrranů.

„Všichni nemohou být mrtví,“ prohlásil Teca přiškrceně.

„Prohledávám celý prostor,“ řekla mu Meta.

Kerk zjistil, že se na tu zkázu nemůže dívat, a když se ozval, mluvil tichým hlasem, jako by mluvil sám k sobě.

„Věděli jsme, že to takhle musí skončit — někdy. Proto jsme se pokusili znovu začít na jiné planetě. Ale vědět, že se něco stane, a vidět to na vlastní oči, to jsou dvě různé věci. Tam v těch… troskách, jsme jídávali, spávali. Měli jsme tam přátele a kamarády, celý náš život. A teď je vše pryč.“

„Přistaňme,“ zvolal Clon. Nemyslel na nic, cítil nenávist. „Zaútočme. Ještě můžeme bojovat.“

„Už není pro co bojovat,“ unaveně poznamenal Teca. „Jak řekl Kerk, je po všem.“

Snímač z trupu zachytil zvuk palby z pušek — rychle tam zamířili v chvilkové naději. Byl to však jenom kulomet s automatickým nabíjením. Brzy mu dojde munice a ztichne tak jako zničené město.

Kontrolka rádia už nějakou dobu blikala, než si jí někdo všiml. Signál měl vlnovou délku Rhesova bývalého stanoviště, ne tu, kterou používalo město. Kerk se pomalu natáhl a zapnul příjem „Tady Naxa, slyšíte mě? Mluv, Rváči.“

„Tady Kerk. Jsme nad městem. Přiletěli jsme… příliš pozdě. Můžeš mi říct, co se tady stalo?“

„Pozdě o celé dny,“ neodpustil si Naxa. „Neposlechli nás. Řekli jsme, že je odtud dostaneme, že jim poskytneme území, ale oni dělali, že nás neslyší. Jako by chtěli v městě zemřít. Když se zhroutil ochranný val, ti, co přežili, se stáhli do jedné budovy, a pak jako by všechny síly této planety zaútočily naráz. Nemohli jsme zůstat stranou a jenom přihlížet. Všichni se hlásili dobrovolně. Vybrali jsme nejlepší a vzali pancéřové vozy z dolu. Jeli jsme do města. Vzali jsme odtud děti, těm dovolili odejít, a několik žen. Ze zraněných jen ty, kteří byli v bezvědomí. Ostatní tam zůstali. My jsme jen tak tak z města unikli, než nastal konec. Neptej se, jak mi bylo. Pak boj skončil a zanedlouho zavládl úplný klid, jaký je teď. Celá planeta se zklidnila. Až to bylo možné, zajel jsem se tam podívat spolu s několika dalšími hovornými. Museli jsme se prodírat přes haldu mrtvých tvorů. A naši si vybrali — všichni zahynuli. Zemřeli v boji. Jediná věc, kterou jsme mohli přinést, byl svazek záznamů, které po sobě zanechal Brucco.“

„Jinak ani jednat nemohli,“ mínil Kerk. „Sděl nám, kde jsou ti, co přežili, a my tam hned zaletíme.“

Naxa udal souřadnice a zeptal se: „Co budete teď dělat?“

„Navážeme zase s tebou spojení. Přepínám a končím.“

„Co budeme dělat my? zeptal se Teca. „Tady prostě pro nás nic není.“

„Na Felicity také ne. Pokud tam vládne Temuchin, nemůžeme doly otevřít,“ odpověděl Kerk.

„Vrátíme se. Zabijeme Temuchina,“ navrhl Teca.

„To nejde,“ řekl Kerk trpělivě, protože věděl, jaká muka Teca prožívá. „Promluvíme si o tom později. Nejdřív se musíme postarat o ty, co přežili:“

„Přišli jsme o všechno,“ zasmušila se Meta, vyjádřila tak pocity všech.

Do místnosti vběhli čtyři strážní, zpola nesli Jasona, pak do něho prudce strčili, až se na podlaze překulil. O chvíli se Jason vztyčil na kolena.

„Vypadněte!“ poručil Temuchin svým lidem a kopnutím do hlavy srazil Jasona znovu k zemi. Když se Jason posadil, měl na obličeji krvácející podlitinu.

„Předpokládám, že máš pro to nějaký důvod,“ poznamenal tiše.

Temuchin vztekle rozpřáhl a zase stiskl své velké ruce, ale neříkal nic. Rázoval po vyzdobené místnosti a jeho plandající se ostruhy rýsovaly na podlahu vykládanou mramorem rýhy. Na vzdáleném konci místnosti se na chvilku zastavil, vyhlédl z vysokých oken na město. Pak se náhle vrhl k tapisériím a v náhlém záchvatu vzteku je strhal. Železná tyč, na níž visely, spadla také, ale zachytil ji, než dopadla na podlahu, a mrštil jí oknem s mnoha tabulkami. Někde dole se ozval zvuk roztříštěného skla.

„Prohrál jsem!“ vykřikl a vydal zvuk jako poraněné zvíře.