Třetí planeta smrti - Harrison Harry - Страница 33

„Je to obezřetnost, nebo zbabělost, která tě schovává vedle mě a brání ti vést své muže do bitvy?“

Temuchin zachrčet jako šelma a vytáhl meč. Kerk zvedl bombu a byl zřejmě ochoten nacpat ji náčelníkovi do krku. Jason se zhluboka nadechl a vkročil mezi oba běsnící muže. „Smrt někoho z vás by prospěla nepříteli,“ prohlásil čelem k Temuchinovi, protože věděl, že ho Kerk zezadu neudeří. „Slunce už zapadá, a jestli ty pevnůstky nezničíme do setmění, může už pak být pozdě. Během noci by mohly dorazit jejich posily a to by znamenalo konec tohoto tažení.“

Temuchin máchl mečem, aby Jasonovi zablokoval cestu, zatímco Kerk ho popadl za paži a odtáhl stranou, jeho ocelové sevření pronikalo až do kostí. Jason se ovládl, aby nevykřikl bolestí, a řekl: „Převel sem ostatní Pyrrany a poruč jim a ostatním vojákům, aby házeli na pevnůstky kameny. Nenadělají moc škody — ale obránci nepoznají, kdo hází bomby.“ Meč zaváhal, prsty trochu uvolnily stisk — a Jason rychle pokračoval.

„Pro jednoho to znamená jistou smrt, když se na někoho soustředí palba. Ale jestliže tu palbu rozložíme, budeme moci vystupovat údolím tak rychle, jak rychle budou vojáci schopni pochodovat. Do tmy projdeme obranou.“

Na okamžik pomyslel Temuchin opět na svou armádu a tmavnoucí oblohu — a napětí pominulo. Nic nebylo tak důležité jako vyhrát tuto bitvu, a osobní intriky budou muset počkat. Začal vydávat rozkazy, aniž si uvědomil, že dosud třímá v ruce meč. Kerkovo sevření konečně povolilo a Jason si protáhl zhmožděné svaly.

Teď už mohli postupovat dál. Postavy házející kameny se vynořovaly na nejrůznějších místech, a zmatený nepřítel nedokázal určit, která z nich vrhá blesky. Zatímco nomádi prostě házeli kameny vysokým obloukem a rychle mizeli do bezpečí, Pyrrané, kteří měli s granáty letité zkušenosti, si pečlivě vybírali cíl, když házeli kameny za barikády, a rozbili přitom nejednu lebku. Pochodovali vytrvale vpřed a vzdorující pevnůstky padaly jedna za druhou.

„Blížíme se ke konci,“ vykřikl Jason, uhodil Kerka do ramene, aby upoutal jeho pozornost, a ukázal dopředu.

V tomto místě měla Slatina šířku necelých sto metrů, lemovaly ji dvě vysoké skalní věže, které se tyčily ze dna údolí. Mezi nimi bylo vidět oblohu, zrudlou zapadajícím sluncem — a planinu na druhé straně. U věží svislé stěny prakticky končily. Až se armáda dostane za ně, nic ji už nezastaví.

Když se Jason a Kerk prodrali vpřed s čerstvou zásobou bomb, zjistili, že většina vojáků běží zpátky k nim. Před nimi zazníval pronikavý kolísavý tón železných trubek.

„Co se děje?“ zeptal se Kerk a popadl jednoho z utíkajících mužů. „Co znamená to troubení?“

„Ústup,“ ukázal voják nahoru. „Podívej se.“ Vytrhl se a zmizel.

Mezi prchající vojáky se skulil velký balvan a rozdrtil jednoho z nich jako hmyz. Jason a Kerk vzhlédli a spatřili, jak na skalní římsu nad údolím šplhají muži. Zřetelně se rýsovali proti obloze, zvedali a táhli něco jako kůl.

„Na druhé straně jsou taky!“ vykřikl Jason. „Natahali tam nahoru balvany a uložili tak, aby nám je mohli vrhat na hlavu. Stáhněte se!“ Neochotně ustoupili, když spousta balvanů zaduněla do údolí.

Pouze to, že tuto zbraň poslední záchrany ještě nikdy nepoužili, útočníky zachránilo. Celé generace vršily kameny a balvany stále výš, až se uvolňovací podpěry pod jejich vahou pevně vklínily do okraje útesu. Muži na útesu do podpěr strkali dlouhými tyčemi, ale ty se ani nepohnuly. Nakonec jeden velice odvážný nebo naivní muž se spustil dolů po laně a bušil do podpěr v místech, kde se vklínily do skály. Muselo se mu to podařit, protože v mžiku zmizel, když ho srazily padající balvany, které jako by na chvíli visely ve vzduchu, dříve než se snesly. Za krátkou chvíli podpěry na protější straně srázu rovněž povolily. Jason a Kerk prchali s ostatními.

Ztráty na životech nebyly velké, nebo většinu mužů se podařilo varovat včas. Kromě toho se v tomto místě Slatina výrazně zužovala a padající kameny se hromadily za vchodem do údolí stále výš.

Když dozněl dopad posledního balvanu, Slatina byla přehrazena, beznadějně uzavřena stěnou z kamení.

Tažení zřejmě ztroskotalo.

„To se mi nelíbí,“ prohlásil Kerk. „Myslím, že to nepůjde.“

„Nech si laskavě ty pochybnosti pro sebe,“ přišeptl mu Jason, když přišli k Temuchinovi. „Budu mít i tak dost práce, abych ho o tom přesvědčil. Jestli nemůžeš pomoct, aspoň přikyvuj, že se mnou souhlasíš.“

„Je to šílenství,“ zabručel Kerk.

„Zdravím tě, náčelníku,“ zanotoval Jason. „Přináším pomoc, která změní momentální pohromu ve vítězství.“

Jestliže ho Temuchin slyšel, nedal to najevo. Seděl na balvanu s rukama na hrušce meče, zabodnutého do země před sebou, a hleděl na zatarasený průsmyk, který zhatil jeho dobyvatelský sen. Poslední paprsky zapadajícího slunce osvěcovaly strmé, svislé stěny skalnatých věží, tvořících bránu.

„Z průsmyku je teď past,“ řekl Jason. „Když se pokusíme přelézt tu kamennou hráz, nebo ji odklidit, postřílí nás ti, co jsou za ní ukryti. Než bychom si vynutili průchod, přišly by jim posily. Jedno však udělat lze. Kdybychom se dostali na tu vyšší věž, na tu nalevo, mohli bychom na nepřítele házet bomby a držet ho v šachu, dokud naši vojáci nevylezou na sesuté kameny.“

Temuchin zvolna zvedl pohled od kamenné hráze na vrcholek vysoko nad nimi. „Tam se nedá vyšplhat,“ prohodil, aniž otočil hlavu.

Kerk přikývl a otevřel ústa, aby vyslovil souhlas, ale vyrazil ze sebe jen neurčité uf, když ho Jason dloubl loktem do žaludku.

„Máš pravdu. Většina mužů tam nevyšplhá. Ale my Pyrrané jsme z hor a na tu věž vylezeme snadno. Dovolíš nám to?“ Náčelník se rozvážně otočil a prohlížel si Jasona jako někoho, kdo se pomátl. „Tak do toho. Já se budu dívat.“

„Musí se to provést za dne. Potřebujeme vidět, abychom mohli házet bomby, a v sedlových brašnách máme speciální výbavu, kterou musíme připravit. Proto začneme za svítání a odpoledne bude Slatina tvá.“

Cítili, jak se jim Temuchinovy oči vpalují do zad, když se vraceli k ostatním. Kerk byl zmaten.

„O jaké výbavě to mluvíš? To nedává žádný smysl.“

„Protože ses nikdy nesetkal s výbavou pro horolezecké výstupy. Z ní bych nejdříve potřeboval tvoje rádio, protože musím zavolat na loď, aby mi tam udělali to ostatní. Jestli sebou hodí, můžou to vyrobit a dopravit sem před svítáním. Postarej se, aby naši zřídili tábor co možná nejdále od ostatních. Potřebujeme mít možnost nepozorovaně zmizet, aniž by nás někdo pozoroval.“

Času, kdy ostatní rozbalovali kožešinové spací pytle a kopali jámy pro oheň,využil Jason k rádiovému spojení. Přikrčil se mezi moropy seřazené v nepravidelném kruhu jako za ochranou hráz. Důstojník, který měl na lodi službu, poslal dozorčího, aby vzbudil a svolal mužstvo, pak rozmnožil Jasonovy instrukce. Nevyskytly se žádné námitky, protože válečná pohotovost je běžnou součástí pyrranského života, a dodávku výzbroje přislíbili před svítáním. Jason si nechal zopakovat svoje instrukce, pak ohlásil konec spojení. Pojedl několik kousků horkého dušeného masa a přikázal, aby ho vzbudili, až přijde hlášení, že výzbroj je hotova.

Den se protáhl, Jason byl na pokraji vyčerpání, a zítřek sliboval být ještě horší. Zavrtal se do spacího pytle, s botami na nohou a vším, co měl na sobě, přetáhl si přes obličej kus kožešiny a okamžitě usnul.

„Jdi pryč,“ zamumlal a pokoušel se odtáhnout ruku, která mu svírala již tak zhmožděnou paži.

„Vstávej,“ řekl Kerk. „Volali před deseti minutami. Člun už startuje s nákladem a musíme mu naproti. Moropové jsou už osedláni.“ Jason zasténal a posadil se. Všechno teplo z něho okamžitě vyprchalo, začal se třást zimou.

„M-medi-kit,“ zacvakal zuby. „Dej mi silnou dávku stimulantů, mám pocit, že den bude dlouhý.“