První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 41

Ovšem, nepřineslo by to jenom potěšení. Ve městě je vaše existence orientována na neustálý boj na život a na smrt. Teď máte před sebou možnost zvolit si poměrně mírumilovnou budoucnost, nebo zůstat ve městě a vést zbytečnou a hloupou válku. Já pak nabízím třetí možnost: věnovat se tomu, co tak dobře umíte a co vám současně umožní dokázat něco prospěšného.

Tohle jsou tedy ty možnosti. A závisí jen na vás, pro kterou z nich se rozhodnete.”

Dříve než mohl někdo vyslovit svůj názor, palčivá bolest sevřela Jasonovi hrdlo. Skop, který před chvílí nabyl vědomí a vyskočil z podlahy, jediným pohybem stáhl Jasona ze sedadla, a nyní ho držel za krk a škrtil. Lučištníci se chystali vystřelit, ale šípy nevypustili, protože Jason byl v dráze výstřelů.

„Kerku! Meto!” vykřikl chraptivě Skop. „Popadněte pistole! Otevřte uzávěry — naši se sem nahrnou a ty zatracený hraboše s těma blbejma kecama zabijou!”

Jason odtrhával prsty, které v něm dusily život, ale bylo to totéž, jako by chtěl ohýbat ocelové týče. Nemohl ze sebe dostat ani slovo, krev mu bušila v uších a rdousila myšlenky. Nyní je po všem, a on prohrál. V kosmické lodi se vzájemně vyvraždí, a Pyrrus zůstane i nadále planetou smrti, dokud všichni nezahynou.

Meta vyrazila jako uvolněná pružina, a samostříly cvakly. Jeden šíp se jí zaryl do nohy, druhý ji probodl nahoře paži. Šípy ji však zasáhly ve výskoku, a setrvačnost ji přenesla místností k jejímu společníkovi a umírajícímu mimozemci.

Pozvedla ruku a švihla malíkovou hranou dolů. Tvrdě zasáhla Skopa do pažního svalu — tomu se paže křečovitě zachvěla a ruka mu odskočila od Jasonova krku.

„Co to děláš?” vykřikl v dosud nepoznané hrůze Skop na zraněnou dívku, která na něho dopadla. Odstrčil ji — Jasona dosud držel druhou rukou — ale ona místo odpovědi udeřila znovu, tvrdě a přesně, a její malíková hrana ho zasáhla přes průdušnici, kterou rozdrtila.

Skop klesl na podlahu, zvracel a lapal po dechu.

Jason to všechno vnímal jako v mlze, sotva se držel při vědomí. Skop se s velkým úsilím postavil a s očima plnýma bolesti se obrátil na svoje přátele. „Mýlíš se,” řekl varovně Kerk, „nedělej to!”

Zvuk, který zraněný Skop vydal, byl spíše zvířecí než lidský. Když se vrhl směrem k pistolím na opačné straně místnosti, samostříly zazněly jako harfa smrti. Skluzem dorazil ke zbraním, rukou je srazil, ale byl již mrtev.

Když Brucco vykročil, aby pomohl Metě, nikdo mu v tom nebránil. Jason namáhavě nasával vzduch do plic, vdechoval život. Bdělé skleněné oko kamery přenášelo vše, co se odehrávalo, ke každému ve městě.

„Díky, Meto… za pochopení… a taky za pomoc.” Jason musel dostávat ze sebe slova násilím.

„Skop se mýlil a ty, Jasone, jsi měl pravdu,” odpověděla. Hlas jí na okamžik selhal — to když Brucco prudce zatáhl prsty za opeřený konec šípu a vytrhl jí dřík z ramena. „Nemohu v městě zůstat — to mohou jen lidé, kteří jsou stejného smýšlení jako Skop. A do džungle bohužel nemohu — viděls, jaký jsem měla s křídlobodcem úspěch. Když ti to nebude vadit, ráda bych šla s tebou. Moc ráda.”

Řeč mu působila bolest, proto se jen usmál, ale Meta pochopila, co tím úsměvem míní.

Kerk sklouzl smutným pohledem na tělo mrtvého Skopa. „Mýlil se, ale chápu, jak mu bylo. Já město opustit nemůžu, ještě ne. Někdo bude muset držet opratě v ruce, zatímco budou probíhat změny. Ta tvoje loď, Jasone, to není špatný nápad, o dobrovolníky nebudeš mít nouzi. Pochybuji však, že se ti podaří přimět Brucca, aby s tebou šel.”

„Ovšemže nepodaří,” vyštěkl Brucco, aniž vzhlédl od kompresního obvazu, který vázal. „Přímo tady na Pyrru je toho na práci dost. Život zvířat zabere hodně studia, a zanedlouho sem budou jezdit ekologové z celé galaxie. Ale já budu první.”

Kerk zvolna přistoupil k obrazovce zachycující pohled na město, a nikdo se ho nepokusil zadržet. Zahleděl se na budovy, na kouř, který se dosud vinul zpoza ochranného valu, a na zelenou džungli rozprostírající se jakoby bez hranic za valem.

„To všechno jsi, Jasone, změnil,” konstatoval. „Teď to ještě nemůžeme pochopit, ale Pyrrus už nikdy nebude takový, jaký býval, než jsi přišel. A už bude lepší nebo horší.”

„Bude lepší, sakra, lepší,” zakrákal Jason a rukama si třel bolavé hrdlo. „Teď si podejte ruce a válku skončete — aby tomu lidi skutečně uvěřili.”

Rhes se otočil a po chvilce váhání napřáhl ruku, podal ji Kerkovi. Šedovlasý Pyrran pocítil stejnou nechu z toho, že se má dotknout hraboše, jak ji pocioval celý život.

Pak si však rukama potřásli, protože oba patřili k silným osobnostem.

V současnosti žije již jen několik málo spisovatelů, kteří mohou vzpomínat na Johna W. Campbella ml., legendu Zlatého věku sci-fi, jako na svého přítele, učitele a rádce. A Harry Harrison je jedním z těch mála.

Když po druhé světové válce dokončil Harrison přerušená studia a stal se profesionálním ilustrátorem — pracoval pro různé newyorské časopisy, zejména však kreslil comicsy — netušil, že jeho životní dráha není dosud definitivně vytyčena. Již tehdy sice psal povídky (ta první, Rock Diver, mu vyšla v r. 1951), nicméně na to, že si nakonec zvolil kariéru svobodného spisovatele, mělo rozhodující vliv jeho přátelství právě s J. W. Campbellem, který mu v r. 1956 nabídl stránky věhlasného sci-fi časopisu Astounding Science Fiction (ASF) k většímu rozletu. A Harrison jeho nabídku dokonale využil.

V období 1957–1960 mu v ASF vyšel seriál dobrodružství Slippery Jima diGrize, kosmického zločince, který je později napraven a stává se ochráncem zákona — mimochodem, základní povídku uveřejnil u nás měsíčník IKARIE, č. 2/90 — a tento seriál vyšel pak souhrnně jako kniha pod názvem The Stainless Steel Rat (Krysa z nerez oceli, 1961). Po velice příznivém ohlasu se příběhy Jima diGrize postupně rozrostly o dalších šest románů.

Ve stejném období publikoval Harrison v ASF ještě jeden seriál — příběhy Jasona dinAlta, dobrodruha a profesionálního hráče, v nehostinném prostředí necivilizovaných planet. Seriál okamžitě čtenářsky zaujal a přinesl časopisu ASF zvýšený náklad. A bylo to na Campbellův popud, že jej Harrison rozšířil na tři samostatné části, které vyšly postupně v knižní podobě: Deathworld 1 (První planeta smrti, 1960), Deathworld 2 (Druhá planeta smrti, 1964) a Deathworld 3 (Třetí planeta smrti, 1968).

Je nepochybné, že se toto období stalo pro Harrisona životním milníkem, za nímž byla již jen jediná cesta: kariéra nezávislého spisovatele.

Harrison napsal dosud 38 sci-fi románů, které se z velké většiny staly bestsellery své doby, a z nich vyšel u nás pouze na Slovensku Captive Universe (1969) pod názvem Zajatý vesmír. Z jeho úspěšných románových seriálů lze uvést ještě humorně laděné příběhy galaktického hrdiny Billa, jejichž první část Bill, the Galactic Hero vyšla v roce 1965 a zatím poslední Bill, the Galactic Hero on the Planet of Tasteless Pleasure (Galaktický hrdina Bill na planetě nechutné rozkoše) v roce 1991, a dále prestižní trilogii West of Eden (Na západ od ráje, 1984), Winter in Eden (Zima v ráji, 1986) a Return to Eden (Návrat do ráje, 1988) o alternativním světě, v němž dinosauři nevyhynuli.

Snad nejambicióznčjším Harrisonovým románem je Make Room! Make Room! (Udělejte proboha místo, 1966) na téma populační exploze, který se v ateliérech MGM dočkal nepříliš zdařilého filmového přepisu pod názvem Soylent Green.

Aktivita Harrisona v žánru nebyla a není omezena jen na psaní. K dokreslení jeho osobnosti lze snad doplnit alespoň to, že se po určitá období věnoval také redigování časopisů (například Amazing Stories a Impulse), vydávání antologií (například na památku J. W. Campbella vydal nejúspěšnější povídky z ASF pod názvem The John W. Campbell Memorial Anthology, 1973), kritice (byl spoluzakladatelem kritického periodika SF Horizons) i organizátorské činnosti (byl iniciátorem prvního světového setkání sci-fi autorů World Science Fiction Writer’s Conference v roce 1976 v Dublinu).