První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 35

Nastávala noc, když vyrazili, a červeň západu slunce doprovázel pochmurný šarlatový odlesk na severní obloze. Ozvalo se vzdálené dunění, které spíše cítili, než slyšeli, a půda pod nohama se zachvěla. Dorymové se bez pobízení dali do šouravého běhu. Rozstřikovali vodu, když běželi močálem, a když ho přebrodili, Hananas náhle změnil směr jejich pochodu. A Jason pochopil proč, když se o něco později jižní obloha pojednou rozzářila. Plameny zalily scenérii jasem, zvolna se snášel popel a žhavé úlomky skal dopadaly do lesa — když dopadly, vyřinula se z nich pára, a nebýt předchozího deště, prchající by museli navíc čelit lesnímu požáru.

Ve směru jejich pochodu se v nevelké výši nad nimi vznášelo něco velkého, a když se dostali na otevřené prostranství, Jason v odraženém světle spatřil, co to je.

„Rhesi…,” vydechl přiškrceně a ukázal rukou.

Rhes, který jel vedle něho, pohlédl vzhůru na obrovskou bestii s tělem porostlým srstí a zkroucenými rohy, dlouhými jako jejich ramena, a pak pohled odvrátil. Nepolekal se, neprojevil ani zjevný zájem. Jason se znovu rozhlédl a začal chápat.

Všechna létající zvířata se pohybovala neslyšně, proto si jich dříve nepovšiml. A po obou stranách běžely mezi stromy tmavé kontury. Některé poznal, většinu však ne. Několik minut probíhala kolem nich smečka divokých psů, někteří se dokonce zapletli mezi své zdomácnělé příbuzné. Jeden druhého si nevšímal. Nad nimi šustivě přelétali létající tvorové. Pod důraznější hrozbou sopek se na všechny šarvátky zapomnělo. Život respektoval život. Do cesty se jim připletlo stádo tlustých, kancům podobných zvířat se zakroucenými kly. Dorymové zpomalili, uvážlivě volili kroky, aby na ně nešlápli. Menší zvířata se občas pověsila na záda větších a chvíli se tak nerušeně nechala nést, než seskočila.

Přestože ho skřípající nosítka nemilosrdně otloukala, Jason upadl do lehkého spánku, v němž se mu zdálo o prchajících zvířatech, prchajících v tichostí stále dál. A měl oči otevřené nebo zavřené, viděl tentýž nekonečný proud divokých zvířat.

To vše mělo nějaký význam, a nakrčil čelo, když se snažil na něj přijít. Zvířata prchala — pyrranská zvířata.

Náhle se vztyčil, zkroutil na nosítkách a zcela se probral, oči mu doširoka otevřelo pochopení.

„Co je?” zeptal se Rhes a prudce strhl doryma k němu.

„Jeď dál,” řekl Jason. „Vyveď nás odtud a vyveď nás bez úrazu. Vím, jak tvoji lidé mohou dostat to, po čem touží, a jak tu válku ukončit. Jedna možnost tady je, a já vím, jak ji využít.”

Na jízdu mu zůstalo jen málo souvislých vzpomínek. Některé zážitky se však vryly hluboko do paměti — třeba ten s kusem hořící lávy, velkým jako kosmická loď, který dopadl do jezera nedaleko nich a pokropil jejich cestu horkou vodní sprškou. Nicméně z největší části to byla zdánlivě nekonečná jízda, a Jason byl dosud příliš zesláblý, než aby mu příliš vadila. Za úsvitu měli nebezpečnou oblast za sebou a pochod se změnil na pomalou chůzi. Když se dostali mimo dosah otřesů, zvířata zmizela, ubírala se svou vlastní cestou, ale tiché příměří dosud dodržovala.

Mír zrozený vzájemně sdíleným nebezpečím skončil — to Jason poznal, když se zastavili, aby si odpočinuli a najedli se. Spolu s Rhesem se šli posadit na měkkou trávu nedaleko spadlého stromu, ale jeden divoký pes se tam dostal dřív. Ležel pod kmenem, svaly měl napjaté, a narudlé ranní světlo se mu červeným leskem odráželo v očích. Rhes stál necelé tři metry před ním a nepohnul ani svalem, nepokusil se sáhnout po žádné ze svých zbraní ani volat o pomoc. Jason stál také klidně, doufal, že Rhes ví, co dělá.

Bez sebemenšího náznaku výstrahy pes skočil přímo na ně. Rhes odstrčil Jasona, který upadl dozadu, a současně klesl k zemi, ale v ruce se mu objevil dlouhý nůž — prudce ho vytrhl z pouzdra upevněného řemínky ke stehnu. Tak rychle, že to nebylo možné ani postřehnout, vylétl nůž vzhůru a pes se ve vzduchu stočil, jak se snažil po něm chňapnout. Nůž se však zabořil psovi do těla za předníma nohama, a jak pes vlastní vahou padal, vyryl mu do těla dlouhou, smrtelnou ránu. Když pes dopadl k zemi, dosud žil, a Rhes na něho obkročmo vyskočil a táhl jeho hlavu chráněnou kostními destičkami dozadu, aby mu prořízl hrdlo.

Pak pečlivě očistil nůž o srst mrtvého zvířete a zasunul jej opět do pouzdra. „Zpravidla s nimi nejsou žádné problémy,” poznamenal klidně, „ale tenhle byl hodně podrážděný. Asi se mu během zemětřesení ztratila smečka.” Rhes se choval zcela jinak než Pyrrané z města. Nevyhledával spory, ani neútočil jako první. Snažil se tomu všemu vyhýbat tak dlouho, jak jen to bylo možné. Když však šelma zaútočila, šikovně a účinně ji zneškodnil. A místo toho, aby nyní projevoval radost z vítězství, zbytečná smrt ho zřejmě zarmucovala.

To dávalo smysl — na Pyrru dávalo smysl všechno. Nyní chápal, jak ta vražedná planetární bitva začala — a věděl, jak by mohla skončit. Všechny ty smrti zbytečné nebyly. Každá z nich mu pomohla dostat se ke konečnému cíli blíž. Zbývalo ještě udělat poslední věc.

Rhes se na něho pozorně díval, věděl, že oba myslí na totéž. „Vysvětli, co máš na mysli,” řekl. „Co jsi mínil tím, když jsi říkal, že můžem ty kšeftaře vyhladit a získat svobodu?”

Jason se nenamáhal, aby tu chybnou interpretaci opravil — bylo víc než dobré, že si mysleli, že je stoprocentně na jejich straně.

„Sežeň všechny dohromady a já vám to povím. Hlavně bych tady chtěl Naxu a všechny hovorné, co jsou kolem.”

Všichni se dostavili, ihned jak se k nim výzva donesla. Každý z nich věděl, že kvůli tomu, aby byl tento cizinec zachráněn, musel být zabit jeden kšeftař, a že jejich lepší osud je v jeho rukou.

Jason pohlížel na tu spoustu tváří, které k němu byly obráceny, a hledal správná slova, jimiž by jim sdělil, co je nutné udělat. Nijak mu v tom nepomáhalo vědomí, že mnoho z nich při tom přijde o život.

„Všichni se chceme dočkat dne, kdy zde na Pyrru válka skončí. Cesta k tomu existuje, ale za cenu lidských životů. Někteří z vás na ní mohou zahynout. Myslím si, že cíl za to stojí, protože v případě úspěchu budeme mít vše, po čem jste kdy toužili.” Rozhlédl se po čekajících, kteří ho obklopovali s napjatým výrazem.

„Napadneme město, prolomíme ochranný val. Vím, jak to provést…”

Mezi shromážděnými to zašumělo. Někteří z nich vypadali vzrušeně — myšlenka na to, že budou zabíjet svoje odvěké nepřítele, je naplňovala štěstím. Jiní zírali na Jasona a připadalo jim, že se zbláznil. A některé zase ohromil dosah té myšlenky, toho přenesení války k pevnosti silně vyzbrojeného nepřítele. Uklidnili se, až když Jason zvedl ruku.

„Vím, že to vypadá jako něco nemožného,” pokračoval. „Dovolte mi však vysvětlení. Něco se podniknout musí — a teď je na to ta pravá doba. Pyrranští m칝… kšeftaři se bez vašich potravin obejdou, ty jejich koncentráty chutnají sice hrozně, ale k životu stačí. A teď se proti vám obrátí všemi možnými způsoby. Už nedostanete žádné kovy na vaše nástroje, ani náhradní součástky pro vaše elektronická zařízení. Jejich nenávist je pravděpodobně přiměje k tomu, aby pátrali po vašich farmách a z lodě je ničili. To vše nebude nic příjemného — a horší ještě přijde. Město svou bitvu s touto planetou prohrává. Každým rokem je v něm míň lidí, a jednoho dne tam nezůstane nikdo. Protože vím, jak to nesou, jsem si jist, že nejdříve zničí svou loď, a pokud to bude možné, také celou planetu.”

„Jak je můžem zadržet?” někdo zvolal.

„Tím, že udeříme hned,” odpověděl Jason. „Město znám do všech podrobností a vím, jak je chráněno. Ochranný val je proveden tak, aby je chránil před zvířaty, a když budeme chtít, dostanem se přes něj.”

„Na co by to bylo dobré?” utrhl se Rhes. „Pronikneme za ochranný val a oni se stáhnou — pak na nás vší silou znovu zaútočí. Jak se můžem jejich zbraním postavit?”