První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 28

Jason věnoval jen část pozornosti zhotovování seznamu materiálů, které bude pro psionický směrový detektor potřebovat. Jeho myšlenky se potácely v sevřených kruzích a hledaly únikovou cestu, která neexistovala. Nyní se už příliš zaangažoval, než aby prostě odešel. O to se Kerk postará. Pokud se mu nepodaří nalézt způsob, jak ukončit válku a vyřešit otázku hrabošů, zůstane po zbytek života na Pyrru jako ztroskotanec. Po velmi krátký zbytek života.

Když byl se seznamem hotov, zatelefonoval do skladu. Až na několik záměn měli na skladě vše, co zřejmě bude potřebovat a mohli mu to poslat. Skop upadl vsedě na židli do dřímoty, ale jen zdánlivě, a Jason s hlavou opřenou proti působení gravitace začal načrtávat schéma přístroje.

Pak náhle vzhlédl, když si uvědomil jakési ticho. Zvuk strojů v budově a hlasy ve vedlejší hale slyšel — tak co to bylo za ticho? Psychické ticho. Od chvíle, kdy se vrátil do města, byl tak zaneprázdněn, že mu ušla skutečnost, že zde není po pocitu psí ani stopa. Postrádal ten nepřetržitý příval zvířecí reakce, stejně tak svůj neurčitý, ale průkazný psychokinetický vjem. A v záblesku vzpomínek si uvědomil, že uvnitř města tomu tak bylo vždy.

Snažil se mentálně cítit — a téměř okamžitě toho nechal. Ze všech stran na něho neustále doléhala myšlenka, kterou byl nucen vnímat, když jí vyšel vstříc. Bylo to, jako kdybyste se nacházeli uvnitř podmořského plavidla ve velké hloubce oceánu a drželi ruku na uzávěru, který zadržoval strašlivý tlak. Z dotyku uzávěru, aniž byste ho otevřeli, byste cítili napětí, sílu, která naléhala a čekala, aby vás rozdrtila. Takovým způsobem působily vlny psí na město. Nehlasné výkřiky Pyrru, plné nenávisti, by okamžitě zničily jakýkoli rozum, který by byl schopen je přijímat. Jedna z funkcí jeho mozku spočívala v tom, že přerušovala obvod citlivý na vlny psí, odstiňovala vjem dříve, než mohlo dojít k poškození nervových vazeb. Z těch vln pronikalo právě jen tolik, aby si neustále uvědomoval, že jejich tlak existuje — a aby se udržovalo podhoubí pro jeho neustálé noční můry.

Z toho vyplýval jediný okrajový prospěch. To, že nepůsobil myšlenkový tlak, mu usnadňovalo soustředit se. Navzdory únavě dokončil nákres poměrně brzy.

Meta dorazila až k večeru, přinesla součástky, které si objednal. Když klouzavým pohybem pokládala dlouhou krabici na pracovní stůl, chystala se něco poznamenat, ale rozmyslela se a neřekla nic. Jason k ní vzhlédl a usmál se.

„Jsi vedle sebe?” zeptal se.

„Nevím, co tím míníš,” odsekla. „Nejsem vedle sebe. Jenom otrávená. Plánovaný let zrušili a tím se na přišlí měsíc rozhasí náš zásobovací harmonogram. A místo pilotování nebo služby na ochranném valu mi dovolili jen postávat kolem a čekat na tebe. Pak letět někam do blbosti podle tvých pokynů. Divíš se, že jsem otrávená?”

Jason pečlivě uložil součástky na nosnou konstrukci, než pronesl „Jak jsem řekl, jsi vedle sebe. To můžu podepsat, jak jsi vedle sebe — což tě postaví ještě dál vedle sebe. A to je pokušení, kterému — upřímně řečeno — asi sotva odolám.”

Zamračeně na něho přes stůl pohlédla a jedním prstem si mimovolně svinovala a rozplétala pramínek vlasů. Jasonovi se takhle líbila. Jako Pyrranka pracující na plné obrátky neměla víc osobnosti než ozubené kolo stroje. Jakmile však takovou roli nehrála, připomínala mu spíš dívku, kterou poznal při svém letu na Pyrrus. Říkal si, jestli je doopravdy možné jí vysvětlit, co má v úmyslu.

„Když říkám, Meto, že jsi vedle sebe, neurážím tě. Při tom, jak a kde jsi vyrůstala, nemůžeš být jiná. Je fakt, že Pyrrus je neobyčejný ostrov s mnoha obrovskými problémy, na jejichž řešení jsi expert. Ale ostrov je ostrov. Když tě člověk postaví před kosmopolitní problém, jsi vedle sebe. Nebo — a to je ještě horší — když svoje ostrovní problémy uplatňuješ v širších souvislostech. To je, jako když hraješ svou vlastní hru a dovolíš, aby se během ní stále měnila pravidla.”

„Mluvíš nesmysly,” utrhla se na něho. „Pyrrus není ostrov a boj o přežití určitě není hra.”

„Promiň,” usmál se. „Vyjádřil jsem se obrazně a ještě ke všemu jsem použil nevhodná slova. Definujme ten problém určitějšími výrazy. Formou příkladu. Řekněme, že bych ti sdělil, že tamhle z dveřního rámu visí křídlobodec…”

Dříve než dokončil poslední slovo, Meta mířila pistolí na dveře a ozvalo se třesknutí — to se převrhla židle, na níž seděl Skop. Ten se z polospánku okamžitě probral do plného střehu a jeho pistole také hledala cíl na dveřním rámu.

„To byl jenom příklad,” vysvětloval Jason. „Ve skutečnosti na dveřích nic není.”

Skop nechal pistoli zmizet, a než zvedl židli a klesl na ni, věnoval Jasonovi zamračený, opovržlivý pohled.

„Oba jste dokázali, že jste schopni se s pyrranským problémem vypořádat,” pokračoval Jason. „Ale co kdybych řekl, že z dveřního rámu visí něco, co vypadá jako křídlobodec, ale ve skutečnosti je to obrovský hmyz, který zvlákňuje jemné hedvábí použitelné na výrobu tkanin?”

Zpoza svého hustého obočí vyslal Skop na holý dveřní rám planoucí pohled — jeho pistole se vynořila, ale jen zpola, a vzápětí zmizela opět v pouzdře — a něco nesrozumitelného na Jasonovu adresu zabručel. Pak rázným krokem odešel do vedlejší místnosti a zabouchl za sebou dveře. Meta se zachmuřila, jak usilovně přemýšlela, a zatvářila se zmateně.

„To by nemohlo být nic jiného než křídlobodec,” prohlásila po chvíli. „Nic jiného tak snad nemůže vypadat. Ale i kdyby to dokázalo zvlákňovat hedvábí, určitě by tě to pokousalo, kdyby ses dostal blíž, takže bys to stejně musel zabít.” V uspokojení z neotřesitelné logiky své odpovědi se usmála.

„Opět se mýlíš,” řekl Jason. „Právě jsem popsal pavoukoherce, který žije na Stoverově planetě. Ten dokáže napodobit nejagresivnější živočichy místní fauny a dělá to tak dobře, že jiný druh obrany nepotřebuje. Bude ti klidně sedět na ruce a zvlákňovat metry nití. Kdybych jich přivezl celý lodní náklad a vypustil je tady, vůbec bys nevěděla, kdy máš střílet, že?”

„Jenže tady nejsou,” nedala se Meta.

„Ale klidně by tady mohli být. A kdyby byli, veškerá pravidla tvé hry by se změnila. Teď chápeš, co mám na mysli? V celé galaxii existují některé pevné zákony a pořádky — ale ne takové, podle jakých žijete vy. Vaším zákonem je nekonečná válka s místním životem. Chci váš zákon překročit a s tou válkou skoncovat. Nelíbilo by se ti to? Nelíbil by se ti život, který je něčím víc než jenom neustálým bojem o přežití? Život, v němž má místo štěstí, láska, hudba, umění — všechny ty příjemné stránky existence, na které jsi nikdy neměla čas?”

Z tváře jí zcela zmizel výraz pyrranské zarputilosti, když naslouchala tomu, co říkal, a nechala se unášet těmi cizokrajnými představami. Jason během hovoru natáhl mimovolně ruku a uchopil její dlaň, teplou a na jeho dotek tepající rychlým pulsem.

Když si Meta jeho dotyk uvědomila, rychle ruku odtáhla a současně vstala. A když slepě zamířila ke dveřím, doprovázel ji ostrý tón Jasonova hlasu.

„Ten hlídač Skop utekl, protože nechtěl přijít o svou drahocennou logiku. On nic jiného nemá. Ale ty, Meto, ty jsi viděla i jiné světy, jiná místa v galaxii, a víš, že k životu patří mnohem víc, než je pyrranské zabít a být zabit. Ty podvědomě chápeš, že mám pravdu, i když to nechceš připustit.”

Otočila se a vyběhla ze dveří.

Jason se za ní díval, rukou si zamyšleně škrábal strnisko na bradě. „Meto, chovám slabou naději, že žena nad Pyrrankou zvítězí. Mám dojem, že jsem zahlédl to, co se stalo snad poprvé v historii tohoto zatraceného, válkou ničeného města — totiž slzu v očích jednoho z jeho obyvatel.”