První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 24

Řekli mu, že zde žijí divoši. Oblékali se do srstí a vyjadřovali se nedbale, přerývaně — alespoň Naxa byl takový. Rhes přiznal, že u nich mají přednost zázrační léčitelé před skutečnými lékaři. Avšak jestli tomu všemu tak skutečně je, jak do toho obrazu zapadá komunikátor? Nebo doutnající strop, který místnost tlumeně osvětluje?

Rhes otevřel oči a pohlédl upřeně na Jasona, jako by ho spatřil poprvé. „Kdo jsi?” zeptal se. „A co tady pohledáváš?”

V jeho otázkách zněla nevyslovená hrozba a Jason věděl proč. V pyrranském městě hraboše nenáviděli, a ten pocit byl nepochybně obapolný. Svědčila o tom Naxova sekyra. Totiž, zatímco hovořili, Naxa vstoupil neslyšně do místnosti a postavil se tak, že se prsty dotýkal topůrka sekyry. Jason věděl, že mu bude hrozit smrtelné nebezpečí, dokud neodpoví tak, aby to oba muže uspokojilo.

Pravdu říct nemohl. Kdyby pojali podezření, že se mezi ně vetřel, aby pomohl lidem z města, to by byl konec. Nicméně bude muset otevřeně hovořit o problému přežití.

Odpověď ho napadla, ihned jak ten problém formuloval. To vše trvalo jen zlomek okamžiku, kdy se otáčel zpátky k nemocnému, a okamžitě odpověděl.

„Jmenuji se Jason dinAlt, jsem ekolog, a jak jistě chápete, měl jsem tedy naléhavý důvod na tuto planetu zavítat…”

„Co je to ekolog?” přerušil ho Rhes. V přízvuku jeho hlasu nic nenasvědčovalo tomu, že se neptá vážně, nebo že jeho otázka je míněna jako léčka. Po přátelském tónu, jakým spolu před chvílí hovořili, nezůstala ani stopa — z jeho hlasu znělo smrtelné nebezpečí, zlověstné jako jed křídlobodce. Jason volil slova pečlivě.

„Jednoduše řečeno, ekologie je odvětví biologie, které posuzuje vztahy mezi organismy a jejich prostředím — posuzuje, jak klimatické a jiné faktory ovlivňují životní formy a jak zase životní formy se ovlivňují vzájemné a jak životní prostředí.”

Jason věděl, že až potud je to pravda — ale jinak toho věděl o ekologii jen velmi málo, proto rychle pokračoval.

„Četl jsem o této planetě nejednu zprávu, a nakonec jsem se sem vypravil, abych ji probádal zblízka. V chráněném městě jsem udělal, co jsem mohl, ale to nestačí. Tamnější lidé si myslí, že jsem blázen, ale nakonec souhlasili s tím, abych se sem vydal.”

„Jak zajistili tvou zpáteční cestu?” vyštěkl Naxa.

„Nijak,” odpověděl mu Jason. „Zřejmě byli přesvědčeni, že okamžitě zahynu a že se stejně nevrátím. Nedovolili mi však, abych šel sám, proto jsem musel utéct.”

Vysvětlení Rhese zřejmě uspokojilo, jeho tvář rozvlnil neradostný úsměv. „To je tak na ně, ty kšeftaře, podobné. Nevylezou ani o metr za ty svoje hradby bez opancéřovaného stroje, velkého jako stodola. Co ti o nás říkali?”

Jason pochopil, že na jeho odpovědi opět hodně záleží. Tentokrát se důkladně zamyslel, než odpověděl.

„No, možná dostanu sekyrou zezadu do hlavy, když to řeknu — ale chci být upřímný. Musíte vědět, co si o vás myslejí. Řekli mi, že jste odporní a negramotní divoši — kteří zapáchají. A že — no, praktikujete zvláštní styky se zvířaty. A že výměnou za potraviny vám dodávají korálky a nože…”

Při těch slovech propukli oba Pyrrané v nevázaný smích. Rhes i brzy přestal — byl příliš zesláblý — ale Naxa se smál, až dostal záchvat kašle a musel si polít hlavu vodou s tykvového džbánu.

„Tak tomu docela věřím,” pokýval hlavou Rhes. „Takové pitomosti oni vykládají. O světě, v němž žijeme, nevědí vůbec nic. Doufám, že i to ostatní, co jsi povídal, je pravda, ale i kdyby nebyla, jsi u nás vítán. Pocházíš z jiného světa, to vím jistě. Nikdo z těch kšeftařů by nezvedl ani prst, aby mi zachránil život. Jsi vlastně první člověk z jiného světa, s kterým se moji lidé setkají, a proto jsi vítán dvojnásob. Moje paže je tvou paží.”

Poslední slova měla pro ně určitý rituální smysl, a když je Jason opakoval, Naxa přikývl uznale hlavou. A současně Jason i pochopil, že ten rituální smysl není bezobsažný. Vzájemná závislost znamenala na Pyrru přežití a Jason věděl, že ti lidé stojí při sobě až do poslední chvíle v životě proti smrtelným nebezpečím, která je obklopují. Doufal, že ten rituál zahrne do ochranného pásma i jeho.

„To pro dnešek stačí,” usoudil Rhes. „Skvrnitá nemoc mě oslabila a tvoje léčba ze mě udělala rosol. Zůstaneš tady, Jasone. Tamhle je přikrývka, ale postel tady není, aspoň zatím.”

Až do této chvíle udržovalo Jasona v aktivitě nadšení, které mu dávalo zapomenout na vyčerpání z dvojnásobné přitažlivosti za celý dlouhý den. Nyní na něho náhle dolehla fyzická únava. Jen nejasně si uvědomoval, že odmítl jídlo a že se zahalil do přikrývky na podlaze. Pak si už nepamatoval na nic.

Z toho, jak ho dvojnásobná přitažlivost tiskla k nepohodlné podlaze, ho bolel každý kousek těla. Oči měl oteklé a v ústech nepopsatelnou pachu, která se po kusech vytrácela. Posadit se vyžadovalo značné úsilí, a Jason musel potlačit zasténání, jak mu zapraskaly klouby.

„Dobrý den, Jasone,” zvolal Rhes z postele. „Kdybych hluboce nevěřil v lékařskou vědu, byl bych v pokušení tvrdit, že v tvém přístroji, který mě přes noc uzdravil, je ukrytý zázrak.”

Nebylo pochyb, že se Rhes zotavuje. Zanícené pásy již zmizely a oči pozbyly včerejší horečkovitý výraz. Seděl vzpřímeně na posteli a díval se, jak ranní slunce rozpouští na polích kroupy z noční bouře.

„Tam ve skříni je maso,” řekl, „a buď voda nebo visk na pití.” Ukázalo se, že visk je destilovaný nápoj, mimořádně silný, který okamžitě vyčistil Jasonovi mozek, i když mírné zvonění v uších mu zůstalo. A maso bylo vypečené do křehka a pro Jasona představovalo to nejlepší jídlo, jaké měl od doby, kdy opustil Darkhan. Celkem vzato, tito Pyrrané mu vrátili víru v života v budoucnost. S ulehčujícím povzdechem odložil sklenici a rozhlédl se.

Nyní, kdy se už zotavil z vyčerpání a kdy ho netížila starost o přežití, se v myšlenkách mimovolně vrátil ke svému problému. Jací ti lidé doopravdy jsou — a jak v té smrtelně nebezpečné divočině dokázali přežít? Ve městě mu říkali, že to jsou divoši. Avšak na stěně visel pečlivě udržovaný a opravovaný komunikátor. A u dveří samostříl na kovové šípy — na těch bylo dosud vidět známky po opracování. Potřeboval vědět mnohem víc. Mohl by začít tím, že se zbaví některých falešných informací.

„Rhesi, smál ses, když jsem ti řekl, že lidé z města vykládají, že vám dávají za potraviny cetky. S čím s vámi ve skutečnosti obchodují?”

„Se vším, v určitém sortimentu,” odpověděl Rhes. „Drobné průmyslové zboží, jako jsou elektronické součástky pro naše komunikátory. Nerezové slitiny, které v našich kovárnách nedokážem udělat, řezné nástroje, atomové konvertory, které dávají elektrickou energii z jakéhokoli radioaktivního prvku. Takové věci. V rozumné míře nám prodávají vše, oč požádáme — pokud to není v seznamu zakázaných výrobků. Velice naléhavě potřebují potraviny.”

„A výrobky, na které se vztahuje zákaz…”

„Samozřejmě zbraně, nebo cokoli, z čeho se dá udělat účinná zbraň. Vědí, že si děláme střelný prach, takže od nich nedostanem třeba odlitky a bezešvé trubky, z nichž bychom mohli vyrobit dělové hlavně. Pro pušky si hlavně vyvrtáváme ručně — ale samostříl není tak hlučný a pro džungli je vhodnější. A mají zájem, abychom se moc nedozvěděli, takže jediné tiskoviny, co se k nám dostávají, jsou technické příručky na provádění údržby a oprav, v nichž není žádná teorie.

No a poslední zakázanou oblastí, jak už víš, je medicína. A to je to jediné, čemu nerozumím a co mě při každé smrti, které by se dalo zabránit, naplňuje sžíravou nenávistí.”

„Vím, co je k tomu vede,” poznamenal Jason.

„Řekni mi to tedy, protože já na žádný důvod nemůžu přijít.”

„Přežití — nic než pouhé přežití. Asi si to neuvědomuješ, ale jejich počet klesá. Je to jen otázka roků, než všichni vyhynou. Na druhé straně u vás je stabilní, pokud ne mírně rostoucí populace, protože existujete bez technické ochrany, jakou disponují oni. V městě vás tedy nenávidí a současně vám závidí. Kdyby vám poskytli svoje lékařské vymoženosti a vám se vedlo úspěšně, vyhráli byste bitvu, kterou oni prohráli. Mám za to, že vás tolerují jako nutné zlo, protože jim dodáváte potraviny, jinak si nepřejí, než abyste všichni zahynuli.”