První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 2

„A když prohraju?”

Kerk se na chvíli zamyslel, takový nápad se mu vůbec nezamlouval. „Ano, existuje možnost, že byste mohl prohrát. Neuvažoval jsem o ní.”

Pak dospěl k rozhodnutí. „Jestliže prohrajete — no, řekl bych, že to je riziko, které budeme muset podstoupit. I když bych vás pak asi zabil. Ti, kdo zemřeli kvůli tomu, abychom těch sedmadvacet miliónů vydělali, si přinejmenším něco takového zaslouží.” Pronesl to klidně, bez nevraživosti, a spíš jako rozvážné rozhodnutí než jako hrozbu.

Jason prudce povstal, znovu si naplnil sklenku a další plnou nabídl Kerkovi, který si ji vzal a kývnutím hlavy poděkoval. Pak začal přecházet sem a tam, nevydržel by sedět. Předložený návrh ho pobuřoval, ale také fascinoval jako životní příležitost. Byl hazardním hráčem a tato rozmluva na něho působila jako na narkomana pohled na drogu.

Náhle se zastavil, když si uvědomil, že se v duchu již před chvílí rozhodl. Vyhrát nebo prohrát — žít nebo zemřít — jak by mohl zahodit možnost hrát s takovou částkou peněz! Prudce se obrátil a zabořil prst do urostlého muže v křesle.

„Udělám to — vy jste pravděpodobně věděl, že to udělám, už od chvíle, kdy jste sem přišel. Mám však určité podmínky. Chci vědět, kdo jste a kdo jsou ti, o nichž stále hovoříte. A odkud pocházejí ty peníze — jsou kradené?”

Kerk vyprázdnil svou sklenku a odstrčil ji od sebe.

„Kradené? Ba ne, jsou poctivé. Stálo to dva roky těžby a zpracování rudy, než jsme je vydělali. Tu rudu jsme těžili na Pyrru a prodali zde na Cassylii. To si můžete velmi snadno ověřit. Já jsem ji tady prodal. Dělám na této planetě velvyslance.” Ta představa ho přiměla, aby se usmál. „Ale ono to zas tak moc neznamená, dělám totiž velvyslance na dalších nejméně šesti planetách. Hodí se to, když člověk potřebuje obchodovat.”

Jason se kriticky zahleděl na svalnatou postavu a šediny svého hosta a na jeho obnošený oblek vojenského střihu, ale řekl si, že si smích odpustí. O hraničních světech slyší člověk leccos zvláštního a všechno z toho může být pravda. O planetě Pyrrus sice nikdy neslyšel, ale to ještě nic neznamenalo. Poznaný vesmír čítal přes třicet tisíc obydlených planet.

„Ověřím si, co jste mi řekl,” oznámil. „Jestli je to pravda, můžeme uzavřít obchod. Zavolejte mi zítra…”

„Ne,” přerušil ho Kerk. „Ty peníze musíte vyhrát dnes večer, na těchto sedmadvacet miliónů jsem už podepsal šek. Uslyší to až na Plejádách, jestli nebude krytý do zítřejšího rána… to je tedy náš termín.”

Každou minutou se celá záležitost stávala fantastičtější — a pro Jasona přitažlivější. Podíval se na hodinky. Dosud bylo dost času na to, aby si zjistil, zda Kerk lže.

„Dobrá, uděláme to dnes večer,” souhlasil. „Budu si však muset jednu z těch směnek vzít na ověření.”

Kerk se zvedl k odchodu. „Vezměte si je všechny. Nesetkám se s vámi, dokud nevyhrajete. V kasinu samozřejmě budu, ale nehlaste se ke mně. Bude mnohem lepší, když nikdo nebude vědět, odkud vaše peníze pocházejí, ani kolik jich máte.”

Pak zmizel, když sevřel Jasonovi ruku drtícím stiskem, který připomínal čelisti svěráku. Jason s penězi osaměl. Pohrávaje si se směnkami rozloženými do vějíře jako karetní list, strnule hleděl na jejich hnědou a zlatou lícní stranu a snažil se uvědomit si skutečnost. Dvacet sedm miliónů kreditů. Co mu zabrání v tom, aby s nimi jednoduše nevyšel ze dveří a nezmizel? Skutečně nic, kromě jeho smyslu pro čest.

Kerk Pyrrus, člověk, jehož příjmení je totožné s názvem planety, z níž sám pochází, byl největší blázen ve vesmíru. Nebo přesně věděl, co dělá. Podle toho, jak probíhal jejich rozhovor, ta druhá možnost byla zřejmě pravděpodobnější.

„Ten ví, že bych ty peníze mnohem raději použil ke hře, než abych je ukradl,” povzdechl si zatrpkle, ale ne smutně.

Do pouzdra u pasu zasunul malou pistoli, do kapsy peníze a vyšel ven.

Pokladní robot v bance z elektronického šoku jen zabzučel, když mu Jason předložil jednu ze směnek, a rozsvítil panel, který Jasona vyzval, aby se vydal za viceprezidentem Wainem. Wain měl uhlazené chování, ale vytřeštil oči a jeho opálený obličej pozbyl něco ze své hnědi, když ten svazek směnek uviděl.

„Vy… vy si je přejete u nás deponovat?” zeptal se a mimovolně ukal prsty na směnky.

„Dnes ne,” odpověděl Jason. „Zaplatili mi jimi dluh. Ověřil byste, prosím, zda jsou pravé, a směnil mi je? Chtěl bych pětitisícikreditové bankovky.”

Když odcházel z banky, měl obě náprsní kapsy nabité k prasknutí. Směnky byly pravé a Jason si připadal jako kráčející státní pokladna. Poprvé v životě se cítil nesvůj z toho, že má u sebe hodně peněz. Zamával na prolétající helitaxi a letěl přímo do kasina. Věděl, že tam bude v bezpečí. Prozatím.

Cassylijské kasino bylo dostaveníčkem hráčů z celé nejbližší hvězdokupy slunečních soustav. Jason ho dosud nepoctil svou návštěvou, ale tento druh podniků dobře znal. Vždy v podobných kasinech prožil většinu své dospělosti. Décor se různil, ale jinak byla všechna kasina stejná. Navenek hazardní hry a společenská okázalost — a v zákulisí veškeré soukromé neřesti, jaké si člověk může dopřát. Teoreticky se mohlo hrát bez omezení, ale to platilo jen do jisté míry. Když herna dostávala skutečně na frak, poctivé hry přestaly být poctivé a ten, kdo hodně vyhrával, musel dávat velký pozor. S takovými riziky se Jason dinAlt vypořádával už bezpočtukrát. Dával si pozor, ale zase tak moc si to nebral.

Jídelna zela téměř prázdnotou a majordom ihned přispěchal k cizinci oblečenému v obleku na míru. Jason měl štíhlou postavu a snědou plet a pohyboval se s přirozenou jistotou. Spíše však jako člověk, který zdědil velký majetek, než jako profesionální hráč. Na vzhledu hodně záleželo a on na vzhled dbal. Vypadalo to, že se zde vaří dobře, a sklep, jak se ukázalo, obsahoval poklady. Zatímco čekal na polévku, zapředl s číšníkem servírujícím víno zasvěcený, nadšený rozhovor, a pak zaujal pohodlnou polohu, aby vychutnal jídlo.

Jedl rozvážně a než naposledy odložil příbor, velká jídelna se zaplnila. Pokuřoval z dlouhého doutníku a pozoroval, jak se ostatní baví, aby zabil ještě trochu času. Když se konečně odebral do herních salónů, bylo tam plno a živo.

Kroužil zvolna salónem, tu a tam nechal pár tisíc kreditů. Ani nevnímal, jak hraje, ale o to víc se soustředil na pocit ze hry. Zdálo se, že se všude hraje poctivě, že se s hráčskou výbavou nemanipuluje. To se však mohlo velmi rychle změnit, uvědomil si. I když většinou to nebylo nutné, protože procentuální provize stačila, aby herna měla zisk.

Jednou zahlédl koutkem oka Kerka, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Velvyslanec pravidelně prohrával malé částky na sedmičku a stříbrnou, a nevypadal, že oplývá trpělivostí. Zřejmě čekal, až Jason začne hrát doopravdy. Jason se usmál a pomalým krokem pokračoval v chůzi.

Nakonec skončil u stolku s kostkami, jak měl ve zvyku; zde měl největší jistotu, že něco vyhraje. A jestliže dnes večer ten pocit bude silný, mohu celé kasino položit na lopatky! Bylo jeho tajemstvím, že má zvláštní schopnost, která mu umožňuje trvale vyhrávat — a občas udělat terno a zmizet dřív, než se objeví najatí zabijáci, aby dostali peníze zpátky.

S námahou hodil osmičku, když se k němu kostky dostaly. Sázelo se nízko a on se držel zpátky, jen se vyhýbal sedmičkám. Udělal bod a ohlásil pokračování. Pak prohrál a kostky putovaly dál.

Seděl tam, mechanicky sázel nevelké obnosy, zatímco kostky putovaly kolem stolu, a myslel na svou výjimečnost. Je zajímavé, že po všech těch letech bádání se toho o faktoru psí moc neví. Člověk si tuto schopnost může trochu natrénovat a zlepšit si ji — ale to je vše.

Dnes večer se v tomto směru cítil obzvl᚝ silný, věděl, že ty peníze v kapse mu dávají to navíc, co mu někdy pomohlo prorazit. S očima zpola zavřenýma zvedl kostky — a v duchu se mazlil s obrazcem z vyhloubených bodů. Pak prudce vypustil kostky z ruky a soustředil se na sedmičku.