První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 16

„To je nepravděpodobné, ale mohli bychom se zeptat Poliho, který tady někde bydlí a vede knihovnu. Registruje nové tituly a stará se o přístroje a stroje.”

Jediné dveře vedoucí do zadní části budovy byly zamknuté, ale a do nich bušili sebevíc, správce knihovny neprobudili.

„Jestli je naživu, tohle by mělo fungovat,” řekl Jason. Na ovládacím panelu stiskl tlačítko ohlašující poruchu. Během pěti minut se dveře otevřely a jimi se protáhl Poli.

Na Pyrru přichází smrt zpravidla velmi rychle. Jestliže zranění zpomalila reakce člověka, vždy připravené ničivé síly pohotově dílo dokončily. Poli byl v tomto směru výjimkou. Ten tvor, který ho kdysi napadl, a už to bylo cokoli, odvedl dobrou práci. Polimu chyběla většina dolní části obličeje. Levou ruku měl zkroucenou a k nepoužití. Tělo a nohy měl tak postižené, že se sotva dokázal potácet z jednoho místa na druhé.

Jednu ruku měl však dosud v pořádku a zrak také. Mohl pracovat v knihovně a ušetřit tak jednoho zcela zdravého muže. Nikdo nevěděl, jak dlouho už Poli vláčí svou tělesnou schránku po knihovně. Navzdory bolesti, která se odrážela v jeho zarudlých, vlhkých očích, zůstával naživu. Zestárl, byl starší než kterýkoli jiný Pyrran, kterého Jason viděl. Nyní potácivě postoupil vpřed a vypnul signalizační zařízení, které ho přivolalo.

Jason začal s vysvětlováním, ale starý Pyrran ho zcela ignoroval. Teprve až Poli vydoloval ze svého obleku sluchadlo, Jason si uvědomil, že je také hluchý. Jason ještě jednou vysvětlil, po čem pátrají. Poli přikývl a vytiskl svou odpověď na tabulku.

Je mnoho knih — ve skladišti ve sklepě.

Většinu budovy zabíraly registrační a třídící roboty. Pomalu se v doprovodu zmrzačeného knihovníka sunuli mezi strojovými skupinami, který je vedl dozadu ke dveřím zavřeným na závory. Poli ukázal na dveře, a zatímco Jason a Meta zápolili se závorami zrezivělými stářím, aby je uvolnili, napsal na tabulku další vzkaz.

Neotvíraly se moc let, krysy.

Když Meta a Jason ten vzkaz přelétli očima, reflex jim vtiskl do rukou pistole. Závěrečné fáze otevírání dveří se ujal Jason sám — oba rodilí Pyrrané stáli přímo proti rozšiřující se štěrbině. A dobře že tam stáli. Jason by v žádném případě nedokázal zvládnout to, co se ze dveří vyvalilo.

Ani ty dveře nemusel rozevřít. Hluk u dveří zřejmě přilákal veškerou havě ze spodní části budovy, a tak když Jason odhodil poslední západku a chystal se zatáhnout za kliku, dveře se náhle rozletěly pod náporem z druhé strany.

Otevřte brány pekel a pozorujte, co z nich vyleze. Meta a Poli stáli těsně vedle sebe a pálili do odporné změti, která se valila dveřmi. Jason uskočil na jednu stranu a občas odstřelil živočicha, který se vydal směrem k němu. Zdálo se, že ta likvidace bude trvat věčně.

Uplynuly dlouhé minuty, než se poslední drápovitá bestie vyřítila své smrti vstříc. Meta a Poli čekali a těšili se na další — ta možnost rozsévat zkázu, je radostně vzrušila. Jasonovi se z toho tichého, zuřivého útoku udělalo nějak nevolno. A taky ze zuřivosti, jakou oba Pyrrané opláceli. Pak zahlédl, že Meta má na obličeji škrábance od jedné z těch bestií, které se dostaly až k ní. Meta si to zřejmě neuvědomovala.

Vytáhl svůj medikit a vydal se kolem nakupených zvířecích těl. Uprostřed nich se něco pohnulo, a do toho místa se zabořil ohlušující výstřel. Když Jason dorazil k Metě, přitiskl jí na poranění sondy analyzátoru. Přístroj cvakl a Meta nadskočila, jak jehla s antitoxinem vnikla do rány. Až teď si uvědomila, co Jason dělá.

„Dík,” řekla, „ani jsem si toho nevšimla. Bylo jich tolik a vyřítily se tak rychle.”

Poliho silnou svítilnu na baterie nesl podle tiché dohody Jason. I když byl Poli starý a zmrzačený, zůstával stále Pyrranem, pokud šlo o zacházení s pistolí. Všichni tři pomalu sestupovali po téměř neschůdných schodech.

„To je ale smrad!” zašklebil se Jason. „Kdybych neměl v nose ty filtrační vložky, asi by mě zabil.”

Do kuželu světla se vrhl nějaký stín, ale výstřel ho srazil ve výskoku. Krysy zde sídlily už hodně dlouho a vyrušování se jim nelíbilo.

Na konci schodiště se rozhlédli. Kdysi zde skutečně bývaly knihy a záznamy, ale krysy je po desítky let okusovaly, prožíraly a ničily.

„Líbí se mi, jak se staráte o staré tisky,” prohlásil Jason znechuceně. „To je pro mě varováním, abych vám žádné nepůjčoval.”

„Jistě neměly žádný význam,” usoudila lhostejně Meta, „jinak by byly řádně uloženy nahoře v knihovně.”

Jason nešastně bloumal po sklepních místnostech. Nezůstalo nic, co by mělo nějakou cenu. Jen nepoužitelné zbytky písemností. A ani na jednom místě jich nebylo dost, aby se vyplatilo je sesbírat. Špičkou okované boty rozzuřeně kopl do hromady odpadků, odhodlán dál už nic nehledat. Pod nánosem špíny se objevil zrezivělý kov.

„Podrž to!” Předal svítilnu Metě a bez ohledu na možné nebezpečí začal špinavou dr odhrabávat. Vynořila se plochá kovová krabice s vestavěným číslicovým zámkem.

„To je přece palubní skříňka!” zvolala překvapeně Meta.

„Taky si to myslím,” přitakal Jason. „A jestli to palubní skříňka je — snad se na nás štěstí přece jenom usměje.”

Sklep velice pečlivě opět zavřeli a skříňku odnesli do Jasonovy nové kanceláře. Než si ji podrobně prohlédli, postříkali ji dekontaminantem. Písmena vyrytá na víku rozluštila Meta.

„M. T. POLLUX VICTORY — to je určitě jméno lodě, z které ta skříňka je. Ale takovou kategorii neznám, nebo co ta písmena M. T. znamenají.”

„Mezihvězdný transport,” vysvětloval Jason, zatímco zkoušel zámkový mechanismus. „O emtéčkách jsem slyšel, ale nikdy jsem žádné neviděl. Stavěla se během poslední vlny galaktické expanze. Byly to vlastně jenom velikánské kovové bedny, sestavované v kosmickém prostoru. Až do nich naskládali lidi, stroje a zásoby, odtáhli je k nějaké předem určené sluneční soustavě. Použité tažné remorkéry a jednorázové rakety zbrzdily emtéčko na přistání. Pak ho tam nechali. Trup emtéček se dal okamžitě používat jako zdroj kovu a kolonisté mohli ihned začít budovat svůj nový svět. A emtéčka, ta byla skutečně obrovská. Do každého z nich se vešlo nejméně padesát tisíc lidí.”

Teprve až ta slova vyslovil, uvědomil si jejich význam, na který Meta reagovala strnulým, nepřátelským pohledem. Na Pyrru žilo v současné době míň lidí, než byl počet původních usedlíků.

A pokud se nereguluje porodnost, lidská populace roste geometrickou řadou. Jason si uvědomil, jak ráda si Meta pohrává prstem na spoušti.

„Ale kolik lidí bylo na palubě tohoto emtéčka,” rychle dodal, „to nevíme určitě. Ani to, jestli tato skříňka je z lodě, která osídlovala Pyrrus. Nemáš tady něco, čím by se dala vypáčit? Zámek je zkorodovaný tak, že je z něho jeden kus.”

Meta přelila svou zlost na skříňku. Podařilo se jí odchlípnout víko prsty. U vzniklé štěrbiny víkem prudce trhla. Zrezivělý kov zasténal a roztrhl se. Víko ji zůstalo v rukou a o stůl zaduněla těžká kniha.

To, co stálo na obalu knihy, vyvrátilo veškeré pochybnosti.

PALUBNÍ DENÍK — M. T. POLLUX VICTORY. LET — ZE SETANI NA PYRRUS. 55 TISÍC KOLONISTŮ NA PALUBĚ.

Teď už nemohla Meta nic namítat. Stála za Jasonem, ruce měla zaaté v pěst, a jak Jason obracel křehké, zažloutlé listy, četla mu přes rameno. Úvodní část popisující přípravy a samotnou cestu Jason rychle přeskakoval. Teprve až se dostal k vlastnímu přistání, začal číst pomalu. Kdysi dávno napsaná slova na něho ihned silně zapůsobila.

„Tady to je!” vykřikl. „Jasný důkaz, že jsme na správné stopě. To musíš uznat i ty. Čti, tady čti!”

…druhého dne, když tahače odlétly, zůstali jsme zcela odkázáni sami na sebe. Kolonisté si na tuto planetu dosud nezvykli, i když každý večer provádíme situační pohovory. Nezvykli si ani agitátoři pro povznesení morálky, které nechávám pracovat čtyřiadvacet hodin denně. Myslím, že kolonistům nemohu nic vyčítat, ti všichni žili na Setani v prostorách pod zemí a pochybuji, že alespoň jednou do roka viděli slunce. Na této planetě je pomstychtivé počasí, horší než cokoli, co jsem viděl na stovce jiných planet. Neudělal jsem snad chybu, když jsem v prvních fázích plánování netrval na kolonistech z některého zemědělského světa? Na lidech, kteří by se dokázali vypořádat s pobytem pod širým nebem? Tihle Setaňané, zvyklí žít v podzemních městech, se bojí vyjít ven, když prší. Ale jsou zase zcela přizpůsobeni přitažlivosti 1,5 standardu ze své rodné planety, takže zdejší dvojnásobek gravitačního standardu jim nedělá žádné velké problémy. To bylo pro nás nakonec rozhodujícím faktorem. Tak či onak nyní je již příliš pozdě něco s tím udělat. Nebo se stále se opakujícími cykly deště, sněhu, krupobití, hurikánů a podobných jevů. Řešením bude zahájit těžbu, prodávat kovy a vybudovat zcela uzavřená města.